Odpolední koncert posledního dne víkendu komorní hudby Pražského jara v neděli 26. května patřil Bohemia Saxophone Quartetu, akordeonistce Janě Bezpalcové a jedné světové premiéře. Jak neopomněl zmínit Pavel Fiedler, program sestavený relativně netradičně pouze z žijících skladatelů sestával z tří bloků hudby Michaela Nymana obklopujících dvojici tuzemských tvůrců.
Michael Nyman, produktivní skladatel filmové hudby a autor termínu minimal music, se ve své tvorbě sám pohybuje na hranici toho, co lze minimalistickou hudbou nazvat. Jako první zazněl v české premiéře jeho 24 Hours Sax Quartet z roku 2004, adaptace hudby z filmu 24 hodin života jedné ženy. Tato částečně lyrická hudba pro veskrze nelyrické nástroje si udržovala jistou míru neklidného napětí, přesto příjemně plynula, tak jako mnohá jiná Nymanova hudba. Další českou premiérou byla taktéž původně filmová hudba Out of the Ruins (1989). O poznání klasicistnější sazba (alespoň oproti té zahuštěné, kterou se Nymanův „maximální minimalismus“ dlouhých melodií obvykle vyznačuje) v mírnějších pasážích již dovolovala onu lyrickou jasnost a zpěvnost. V takovémto obsazení čtyř variant prakticky toho samého nástroje je složité řádně zvukově odstínit čtveřici partů, rozhodně více než třeba u zvukově jemnějšího smyčcového kvarteta. Bohemia Saxophone Quartet ale poctivě vyrýsovali každý part a nedovolili, aby se čtyřnásobný zvuk saxofonu slil v jednolitou homogenní masu.
Mezi dvěma Nymany figurovala v mnoha ohledech masivní skladba Veni Creator Spiritus Petera Grahama, věnovaná přímo Bohemia Saxophone Quartetu. Jazzový klavírista a skladatel známý také jako Jaroslav Šťastný v ní hledá tak trochu jiný zvuk tohoto nástroje, zdánlivě nerozlučně spjatého s americkou jazzovou tvorbou. Přitom se neštítí ani toho skutečně ostrého zvuku, do kterého se ani Nyman příliš často nehrne. Důležitější je ale Grahamovo uchopení harmonie – takovou u saxofonu skutečně běžně neslýcháme. Náročná, široce polystylová skladba se v hybnějších i (snad až příliš) rozsáhlých statických plochách rozmachuje od názvuků tradičního gregoriánského chorálu přes reichovské vrstvy husté minimalistické polyfonie až po ohlasy lidové a populární tvorby. To všechno obohacuje o změny témbru, rozšířené artikulace, místy blízkovýchodně znějící sóla (David Marišler, Kateřina Pavlíková) a až choreografické prostorové kreace s využitím směrové ozvěny.
Očekávanou světovou premiérou byl Atlas mraků Jany Vöröšové, loňské vítězky skladatelské soutěže České filharmonie. I ona chtěla „najít trochu jiný než obvyklý zvuk“ a tak podobně jako Jakub Rataj v páteční premiéře „těreminové“ skladby æther přidala obohacující a zároveň scelující zvukový prvek ve formě akordeonu. Volně plynoucí mračna unášená větrem lze těžko naznačit jinak než úvodními profuky a klepáním na těla nástrojů – o to větší škoda, že se tato zvuková gesta již stala jedněmi z nejhorších klišé soudobé tvorby. Je ale třeba uznat, že zde výjimečně sloužila konkrétnímu účelu a ne jen jako snadný zvukový efekt. Následné průběžné harmonie ve vrstvách saxofonů dokresloval tón akordeonu připomínající spíše syntezátor nebo elektrické varhany.
„Kontrolovaný chaos“ jednotlivých tónů punktualisticky rozházených mezi hráče i vrstvených melodických pásem fungoval díky přesné souhře ansámblu velmi dobře. Nejlepší část Atlasu mraků ale přišla až po disonantní mezifrázi: rozvlněná melodie hlavního motivu, ve vlnách přecházející mezi nástroji skvěle scelovala a zároveň rozhoupávala celkový zvuk. Pečlivě prokomponovaná část bohužel netrvala moc dlouho a záhy se dostavil závěr s navracejícími se profuky. Atlas mraků by si jistě zasloužil stopáž delší než necelých devět minut.
Závěr programu patřil opět Michaelu Nymanovi, tentokrát trojici jeho Miniatur. Návrat k tradičnějšímu minimalismu mimo jiné odlehčil meditativní náladu nastolenou pozorováním mračen: interpreti se viditelně uvolnili a rozhýbali. Ač je to vposled jednoduchá hudba, čtyři vcelku jasné repetitivní linie, ta skutečná výzva spočívá v kompaktní, delikátní souhře – a přesně tu Bohemia Saxophone Quartet předvedlo i dnes, včetně přesně dávkovaných akcentů. Příjemný byl i fakt, že se do prostoru sálu Anežského kláštera zvukově vždy vešli, bez přílišných ozvěn či jiné saturace prostoru. Náročná sólistická pasáž na sopránový saxofon uzavřela oficiální program, ale Nymana není očividně nikdy dost. Přídavkem s názvem Song for Tony ukázala čtveřice zase trochu jiný způsob organizace hudebního materiálu při zachování specifického hudebního jazyka i své vlastní interpretační umění.
