Svůj podvečerní koncert zahájil Pražský filharmonický sbor (18. 2., Dvořákova síň Rudolfina) deset let starou kantátou Vladimíra Franze Fractatus pacis na ušlechtilá slova návrhu mírové smlouvy Jiřího z Poděbrad s varovným apelem z Apokalypsy. Historickému textu odpovídaly historické kompoziční molekuly, které obohatily moderní výraz skladby. Jistě nelehké kompozici dal dirigent Roman Válek pevný svorník. Škoda, že nepohlídal jednu sopránovou sborovou ovečku, která se rozhodla ukázat, že vládne mocnějším hlasem, než její kolegyně. Velkou pochvalu si sbor zaslouží za odvahu (i interpretaci) zařadit na program Minnesang pro 52 hlasů Alfreda Schnittkeho. Rozměrný sónický hudební monolit byl výborně připraven (vyjma pár sólujících sopránů a altů, které měl sbormistr zpacifikovat). Inspirací mu skutečně byl subtilní milostný středověký zpěv, kterému dal v rámci svého pojetí polystylovosti zcela jiný rozměr, i když duchovní dimenze a klid, i díky provedení, zůstaly. Neobyčejně náročná partitura byla sborem až na maličkosti (například dolaďovaná unisona) virtuózně provedena a myslím, že v posluchačích zůstal po odeznění posledního tónu silný dojem. Ze sólového kvarteta (Dagmar Williams, Štěpánka Pýchová, Vladimír Okénko, Zdeněk Hlávka – vesměs členové PFS) byl zcela přesvědčivý pouze barytonista Hlávka. Po pauze nabídl sbor další perlu, za kterou zaslouží pochvalu – Svatbu Igora Stravinského. Bohužel úvod byl poznamenán (snad) nalézáním koncentrace dirigenta, což souhru mezi sborem, sólisty, čtyřmi pianisty (špičková squadra: Daniel Wiesner, Adam Skoumal, Petr Jiříkovský, Jaroslav Šaroun) a baterií bicích slyšitelně poznamenalo. Naštěstí ji brzy nalezl, a tak geniální hudba se dostala do roviny velmi dobré interpretace. Určitě by si partitura zasloužila ještě větší strukturální propracovanost, dynamičnost a na pár místech až naturální drsnost. V tomto smyslu Roman Válek nedosáhl kreací, které jsem měl možnost slyšet (například Pavla Kühna). Kvarteto sólistů (Jana Červinková, Barbora Baranová, Viktor Bytchek, Adam Plachetka) nebylo právě umělecky homogenní jednotkou. Pozoruhodné hlasy Jany Červinkové a zvláště Adama Plachetky byly příliš vzdáleny nevýzraznému projevu zbylých dvou pěvců. Nicméně sázka na nepodlézavou modernu vyšla, Pražský filharmonický sbor jde správnou cestou.
