Oslava Mozartových narozenin 27. 1. v pražském Stavovském divadle dopadla lépe nežli v minulosti. Zásluhu na tom mají dirigent Tomáš Netopil a sopranistka Annette Dasch . Netopil se „porval“ s orchestrem a pozvedl jej na pro něj neobvyklou úroveň, Daschová pro změnu se známými akustickými problémy Mozartova divadla. Dlužno dodat, že oba byli úspěšní. Úvodní Adagio a fuga c moll byl dobrý pokus o zajímavý vstup, který mohl dopadnout mnohem hůř. Nicméně na rozehrání a zklidnění hráčů mohl dirigent zvolit něco méně komplikovaného. Když pominu ukázku z Kasace B?dur , tak úhelným kamenem večera nebyla podle stopáže zpěvačka, ale Symfonie č.?41 C?dur „Jupiter“ , kde se Netopil snažil dovést členy Orchestru Národního divadla na úroveň symfonických těles. Slyšel jsem nečekaně kvalitní výkon, za nímž muselo být asi značné dirigentovo úsilí. I v deprimující akustice tohoto divadla to byl nadstandardní výkon a je škoda, že to není pravidlem. Provedení bylo tak spontánní a tempově přesvědčivé, že jsem rád zapomněl na občasnou přibližnost a na noty, které nebyly na svém místě.
Annete Dasch zpívala kupodivu jen v první polovině večera, kdy stihla čtyři árie. První setkání s mladou umělkyní bylo pozitivní. Dobře posazený hlas, technicky bezproblémový, nosný, barevně osobitý ji určitě předurčuje k velké kariéře. Nejpřesvědčivější bylo její podání koncertní árie Bella mia fiamma, addio (Sbohem, můj krásný plameni), kde vedle decentní melancholie ukázala i schopnost dramaticky vystavět delší plochu. Hlubší zkušenost s tímto hlasem by však zajistilo účinkování v akusticky špičkovém prostoru s větší kapacitou. Ten je bohužel v Praze jen jeden – Rudolfinum.
