Skvostný, dokonalý. Takový byl koncert sboru Martinů Voices (19. 12.) v Sále Martinů v Praze, předposlední večer 21. ročníku Dnů Bohuslava Martinů. Že lze od sbormistra Pražského filharmonického sboru Lukáše Vasilka a od jeho vlastního komorního tělesa čekat mnoho, bylo a je jasné, ale průběh večera očekávání snad ještě předčil. Program byl sestaven s ohledem na hudební přehlídku i s ohledem na roční dobu: vedle hudby Bohuslava Martinů a jeho žáka Jana Nováka přišly na řadu také dvě „zimní“ kompozice Francise Poulenca – Čtyři moteta pro čas Vánoc a malá kantáta Zasněžený večer.
Všech pět vybraných partitur zaznělo v nádherné výsledné podobě, každá s vlastním charakterem, všechny však pod jedním společným jmenovatelem. Tím je důraz na interpretační dokonalost, tedy podrobné promyšlení, minuciézní posouzení, detailní příprava a naprosto pečlivé a spolehlivé provedení všech myslitelných parametrů; aniž by přitom šlo o pouhou naučenou dokonalost. Jde o interpretaci nacvičenou, tedy ne nahodilou, ale přesto k tomu ještě také prožitou, živou, životnou a živoucí, inspirovanou v daný okamžik.
Takový výsledek nemůže vyplývat z jiného způsobu práce, než je zanícenost, neúnavnost, zdravé pochyby a až fanatické hledání detailu a jeho co nejideálnější, co možno nejuspokojivější podoby. A o jaké detaily jde? O homogenní zvuk, čisté ladění, společné dýchání, jednotnou dikci a jakoby snad až neomezený seznam dynamických, tempových a výrazových proměn. V reálném užití pak těchto proměn je v kombinacích nekonečně mnoho, hudební proud dýchá a žije.
Lukáš Vasilek se svým sborem dali právě tohoto ochutnat plně už hned v první skladbě – Čtyřech písních o Marii od Martinů. Propracovanost sledující odstíny a pointy textu a drobné nuance v sazbě, hledající vyvážené i zvýrazněné poměry mezi hlasy a přizpůsobující agogiku i dynamickou hladinu žádoucímu výrazu… to vše bralo dech od prvních taktů. Spočinutí na některých akordech, provázanost i potřebné přeryvy, staccato v rychlejším tempu i legato v náhlém proteplení – to byl sled proměn, který vedl k pocitu důvěrně známého, srozumitelného, uspokojivého, pozitivního. V Poulencových Quatre motets pour le temps de Noël k tomu přistoupily komplikovanější harmonie i další výrazová prostota, úzkostlivá pozornost proporcím, tiché dynamice, textu. Pět českých madrigalů od Martinů má, podobně jako několik jeho dalších kompozic z tohoto okruhu, krásnou sazbu kombinující lidovou zpěvnost a jadrnost s ohlasy na renesanční polyfonii. Následující Poulencův Un soir de neige přidal básnickou i moderní hudební náročnost, ale ani v tomto případě skladba nevybočila ze souřadnic krásného zvuku a přehlednosti. V kantátě Invitatio pastorum potom Jan Novák, autor, jemuž se Martinů Voices soustavně věnují, nabídl upřímný mix vánoční pastorální líbeznosti a komplikovanějších ploch, završený vánoční písní a jubilacemi. Sbor, podpořen v tomto případě kontrapunktem i souzněním sólové flétny, dosáhl maxima v samozřejmě zvládnutém vícehlasu, v melodických linkách s exponovanými výškami i v sezpívanosti. Vystoupil ve dvanáctičlenném obsazení, z něhož nevyčníval rušivě žádný z jednotlivců. Ansámbl má lahodné, rovné a jasné soprány, příjemné alty, kultivované tenory a decentní basy. Všechny čtyři hlasové skupinky jsou plasticky schopny v potřebné chvíli vystoupit do popředí, stejně jako tvořit kulatý a měkký celek, doplňovat se a pohrávat si se zvukem. Pěvecky ošemetným repertoárem večera prošel sbor bez námahy, s úspěchem, vzorově a nedostižně.
Publiku se dostalo jednoho přídavku: vánoční písně Tichá noc v harmonicky širokém, bohatém, zvukově a výrazově nesmírně apartním aranžmá německého čtyřicátníka Bernda Englbrechta. V závěru večera to byla tresť všeho předešlého: schopnost té nejjemnější dynamiky, skvěle zvládnuté souzvuky, dlouhodechost, pozornost každému slovu… Málokdy je interpretační stránka tak zřetelným určujícím momentem celého koncertního programu jako v tomto případě. Lukáš Vasilek je na tuzemské scéně jedničkou a jeho sbor pokaždé událostí.
