Před dvěma lety se mozartovským programem složeným ze Symfonie č. 40 g moll a Requiem d moll rozloučil vídeňský soubor dobových nástrojů Concentus Musicus Wien za řízení Stefana Gottfrieda se svým zakladatelem Nikolausem Harnoncourtem (Musikverein 17. 4. 2016). Uplynuly dva roky, během nichž se ansámbl po sezoně strávené v menším Brahmsově sále (2016/2017) opět vrátil do Velkého sálu Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni (2017/2018), i když jen s jedním z původní dvojice abonentních koncertů. S novým vedením v podobě triumvirátu Andrea Bischof – Stefan Gottfried – Erich Höbarth prošel orchestr citelnou personální a koncepční proměnou. K jejím nejviditelnějším projevům náleží generační výměna kolektivu hráčů, proměna herního projevu směrem k orchestrální virtuozitě a nové dramaturgické ambice směřující k hudbě vrcholného a pozdního romantismu.
Sobotní koncert 28. 4. byl právě oním večerem, během něhož se CMW prezentoval jako soubor s ambicemi vyrovnat se virtuozitou orchestrální hry takovému Freiburskému baroknímu orchestru a s úmyslem objevovat nové dramaturgické horizonty, k nimž za desetiletí trvajícího vedení Nikolause Harnoncourta vzhlížel jen opatrnicky (Mendelssohn, Brahms). Schubertovský večer byl dedikován skladatelovým písním v orchestrálních úpravách Johannese Brahmse a Antona Weberna a experimentálnímu provedení Nedokončené symfonie h moll ve čtyřvěté podobě s rekonstruovaným scherzem podle dochovaných skladatelových náčrtků a se scénickou hudbou z činohry Helmine von Chézy Rosamunda jako finále. Zatímco Brahms a Webern byli Harnoncourtovými idoly rakouské hudby a scénická hudba k Rosamundě byla dirigentem a jeho souborem nastudována pro festival Styriarte ve Štýrském Hradci na nezapomenutelném koncertě v červenci 2013 v sousedství Lannerových tanečních skladeb, provedení Schubertovy Nedokončené v podobě rekonstruované dirigentovým letitým spolupracovníkem, severoněmeckým dirigentem a muzikologem Benjaminem Gunnarem-Cohrsem, by bylo za umělcova života nemyslitelné. Harnoncourt nikdy nepochyboval o kompaktnosti Schubertovy dvouvěté Nedokončené symfonie, zvláště když po léta připomínal existenci Schubertova literárně vyjádřeného programu v podobě fiktivního dopisu otci nazvaného Můj sen. Vídeňská premiéra Gunnarovy-Cohrsovy rekonstrukce dala Harnoncourtovi na rozdíl od staršího společného projektu (nastudování čtyřvěté rekonstruované verze Brucknerovy 9. symfonie d moll s Vídeňskými symfoniky a filharmoniky) za pravdu: pětiminutový menuet brucknerovské sazby v sousedství dvojice rozlehlých vět působil jako nepatřičná zkratka, finále v podobě scénické hudby z Rosamundy přes harmonickou příbuznost dominantní tóniny h moll jako z naprosto odlišného estetického světa.
Kdyby byl sobotní koncert končil druhou větou Nedokončené, stalo by se i tak provedení CMW pod vedením Stefana Gottfrieda nezapomenutelným. Dynamické a témbrové vlastnosti dobového instrumentáře opět jednou bez nejmenších pochyb zodpověděly otázku, zda má vůbec smysl raně romantický symfonický repertoár uvádět s původními nástroji. Zvuk hlubokých smyčcových nástrojů v kombinaci s rovnými táhlými tóny klarinetů působil v první větě až omamně, nemluvě o znervózňujícím dynamickém průběhu doprovodných houslových figur v tematickém bloku po vstupní introdukci. Ostrými akcenty a příkrými dynamickými kontrasty byla dramatizována i druhá věta, jednoznačně anticipující chronologickou blízkost vrcholných Beethovenových pomalých symfonických vět. Staré nástroje si vynutily naprosto odlišné dynamické relace, než na jaké jsme u tohoto díla zvyklí, zvláště s ohledem na dřevěné dechové nástroje.
Soirée bylo ovšem rozděleno do dvou polovin, z nichž ta první evokovala přes chronickou přítomnost romanticky potemnělých pasáží přívětivější Schubertovu kompoziční tvář. Koncert uvedla doslova oslnivě interpretovaná ouvertura k Schubertově zpěvohře Kouzelná harfa. Před lety jí Harnoncourt otevřel štýrskohradecký večer CMW s kompozicemi Lannerovými a Schubertovými, předehra uvedla i salcburské nastudování zpěvohry Fierrabras, převzaté po slábnoucím Harnoncourtovi Ingo Metzmacherem (2014). V Gottfriedově nastudování ouvertura strhla publikum k předčasným ovacím, které uzavřely i sérii sedmi Schubertových písní v orchestrálních adaptacích Johannese Brahmse a Antona Weberna. Ujal se jich barytonista Florian Boesch, kdysi Harnoncourtův chráněnec, dnes hlavní reprezentant rakouské vokální školy v barytonovém oboru. Netradiční složení publika s mnoha turisty a nepříliš ukázněnými dětmi na pódiu na úkor abonentů způsobilo, že se tleskalo mezi jednotlivými písněmi. To však byl jediný rušivý element, který bránil vyznění a doznění Schubertových písní v Boeschově nastudování. Zvláště ty ve ztišené dynamice braly publiku dech, a tak si zaslouženou pozornost vysloužily spíše písně Tränenregen, Geheimes a Du bist die Ruh než Memmon či Gruppe aus dem Tartarus. Boeschovým nemalým přičiněním se poslední dubnový sobotní večer ve Vídeňském spolku hudby proměnil v nezapomenutelnou schubertovskou oslavu. Že bychom se snad v nastudování CMW jednou dočkali i Beriova schubertovského Rendering (1989/1990), na sklonku osmdesátých let premiérovaného Nikolausem Harnoncourtem a Královským orchestrem Concertgebouw?
