Představme si následující imaginární situaci: počátkem čtyřicátých let 19. století se lipskými ulicemi prochází trojice zcestovalých třicátníků se saskými kořeny – Mendelssohn, Schumann a Wagner. Ten první zrovna pracuje na Skotské symfonii a scénické hudbě k Shakespearově pohádce Sen noci svatojánské. Ten druhý právě dopsal Jarní symfonii a komponuje orientální oratorium o padlém andělu s názvem Ráj a Peri. A ten třetí dopsal Bludného Holanďana, připravuje drážďanskou premiéru Rienziho a v hlavě se mu rodí romantická opera z německého středověku Tannhäuser. Pošťuchují se, dobírají navzájem, na veřejnosti se chválí, v skrytu však žárlivě střeží jeden druhého. Do hudebních dějin vstoupí každý ve svém žánru. Kdo dnes zná Wagnerovu jedinou symfonii nebo jeho oratorium Večeře apoštolů? Obdobně je tomu s rozsáhlou liturgickou tvorbou Mendelssohnovou nebo jeho kdysi populárními dvojzpěvy. A Schumann? Ten je přece mistr klavírní miniatury a uchvacující vypravěč lyrických písňových příběhů. Kdo zná u nás jeho oratoria?
Schumannova kantátová a oratorní díla u nás zaznívají sporadicky, o jeho adaptacích Bachových kompozic vědí jen znalci. Proto si dramaturgové České filharmonie zaslouží poklonu za to, že do povelikonočních dnů zařadili Schumannovo nádherné oratorium Ráj a Peri op. 50, které na sklonku osmdesátých let s Českou filharmonií, Českým filharmonickým sborem a tehdy mladičkou Karitou Mattila nastudoval a zvukově zaznamenal Gerd Albrecht. Tentokrát u dirigentského pultu prvního českého orchestru debutoval Daniel Harding, jehož pražské publikum slyšelo na počátku aktuální sezony v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha v českém programu okořeněném Bartókem. Harding Schumannova velká oratoria a kantáty (Scény z Goethova Fausta) důvěrně zná z koncertních provedení či nahrávacích studií. Na suverénním pražském nastudování to bylo znát. Sobotní odpoledne Rudolfinu, rozpáleném jarním sluncem, totiž dopadlo na výbornou. Vlastně „na povstanou“, jelikož končilo se standing ovation a s četnými voláním bravo ze spokojeného hlediště.
Schumannovo oratorium je plodem obdivného proudu ke všemu dálněvýchodnímu, který se vine hudební kulturou celého dlouhého 19. století a vyvrcholil Mahlerovou Písní o zemi či Martinů písňovým cyklem Nipponari. Zatímco Mahler a Martinů se nechali inspirovat dobovými představami o Číně či Japonsku, posluchači Schumannova půldruhé hodiny trvajícího oratoria procestují na křídlech ženského anděla Peri Indii, Egypt a nakonec Sýrii. Všude tam hledá Peri spásu pro svou padlou duši, aby ji nakonec nenalezla v pozemských pokladech, ale v obyčejné účinné lítosti. Až lidské slzy jí znovu otevřou brány nebes a Peri se s jásotem vrací před Alláhův trůn. Schumann, dokonalý kreslíř písňové drobnokresby, vytvořil v Ráji a Peri velkolepou, vnitřní dynamikou tepající fresku, jejíž pozorovatel je dějem unášen vpřed, ačkoliv jej skladatel neustále dojímá. Ano, jímavost a lyrická něha jsou hlavními znaky tohoto díla, ačkoliv na podiu stojí velký buben pro bitevní scénu kdesi v Indii uprostřed I. dílu, v němž se Pražský filharmonický sbor sbormistra Lukáše Vasilka proměnil v houf řvoucích válečníků. Strauss či Mahler by si nechali zkonstruovat nové nástroje, zato Schumannovi stačila jen harfa, sólová flétna, triangl či pizzicato vysokých smyčců, aby vykouzlil orientální zvukovou atmosféru.
Zásadní podíl na nezapomenutelném sobotním odpoledni v Rudolfinu (22. 4. 2023) měla pětice sólistů. Albion je kolébkou mnoha vynikajících tenoristů ideálních pro německý barokní či romantický repertoár. Andrew Staples je jedním z nich. Jeho lyrický hlas s jemným nazálním pozadím bezproblémově střídal role vypravěče a člena vokálního kvarteta. Ve Staplesově stínu poněkud postával barytonista Ashley Riches, který profundní hloubky orientálního vládce z Ghazny doháněl výrazem. Jeho předností jsou totiž spíše lyrické partie a ansámblové účinkování ve vokálním kvartetu. O sopránový a mezzosopránový part se podělily švédská sopranistka Johanna Wallroth a kanadská mezzosopranistka Avery Amereau, které stojí na počátku hvězdné mezinárodní kariéry. Buďme rádi, že jsme je v Praze slyšeli již tak brzy. Hlavní sopránový part anděla Peri byl svěřen německé sopranistce Christiane Karg. Před šesti lety uchvátila filharmonické publikum provedením Straussových Čtyř posledních písní pod taktovkou Manfreda Honecka. Nyní se křehce působící hvězda mozartovského a straussovského repertoáru blýskla v Schumannovi. Její hlas sice narážel na akustické limity Dvořákovy síně, ačkoliv byla usazena na kraj podia a nikoliv mezi orchestrální hráče jako další sólisté, výrazem, vzornou deklamací a technickou brilancí si ovšem nejpozději v závěru prvního dílu podmanila přítomné publikum. Její part mohl být obsazen jinou zpěvačkou, stěží však lepší.
Přiznám se, že jsem šel do Rudolfina s nervozitou, jak si kompozice, na níž Schumannovi nesmírně záleželo, povede u pražského publika. Zvítězila na plné čáře. Také Hardingův debut s orchestrem České filharmonie skončil na výbornou. Jediné, co zůstalo nezodpovězeno, byla otázka, kdy uslyšíme další ze Schumannových celovečerních vokálně-orchestrálních děl, Scény z Goethova Fausta? Věřím, že to bude brzy. Publikum si u nás stále neznámého Schumanna rozhodně žádá.
