Je skvělé, že FOK zařazuje do svých abonentních projektů i „historicky poučené“ interprety se zajímavou repertoárovou skladbou. Takový adventní večer (4. 12.) připravil Robert Hugo s příjemnou, dobře pasující i načasovanou dramaturgií. Jeho soubor Capella Regia předvedl hru na standardu české scény staré hudby, dobrý cit pro zvuk do kostelní akustiku sv. Šimona a Judy a také svoje rezervy pro další práci: v intonaci, celkové sladěnosti a ansámblové suverenitě, tempové i výrazové rozrůzněnosti a i v přebírání větších dávek energie a zápalu od svého vedoucího. Jako by se on celou dobu snažil své hráče vybudit k většímu „ajfru“ a ponoru, někdy úspěšněji, někdy méně. V první půli zazněla vedle menších kusů a vložených instrumentálních čísel (Vejvanovský, Frescobaldi, Mazak) Michnova Missa II. , a kdyby koncert v tento okamžik skončil, asi by nevybočil z provozní střednosti. Ale druhá půle přinesla překvapení, a to v podobě představitelky Anděla v Schtzově Weihnachtshistorie , mladé sopranistky Ireny Houkalové . Ta zcela zastínila zbytek zpěváků na jevišti (krok kvalitou udrželi Hasan El-Dunia , tentokrát jako kontratenor, a altistka Petra Noskaiová ), i evangelistu Vladimíra Richtera s časově podstatně rozsáhlejší rolí. Její hlas svítil už jako zvuková špička v Michnovi, zde se ve výrazných sólech ukázal celý: pohyblivý, sytý, krásný, se skvělým legatem. I před svůj volumen zůstává rovný a lehký hlas Houkalové ideální pro provozování staré hudby. Snad nepřestřelím, když řeknu, že se představil velký talent. Pokud bude zpěvačka dbát o svou hlasovou hygienu, udrží se po dlouhou dobu ve svém přirozeném oboru a bude usilovně pracovat (přesvědčivost nástupů, intonace při nasazování vysokých tónů, totální koncentrace na svůj výkon a „zapomenutí diváka“), má před sebou mezinárodní budoucnost. Když Robert Hugo na konci koncertu předal kytici původně určenou jemu právě Ireně Houkalové, vyjádřil tak myslím symbolicky celkový dojem z koncertu, jak jej cítili diváci i hudebníci.
