Na tohoto Wagnera jsem se chystal tak trochu s nedůvěrou. Přiznávám, nedokážu úplně říct, proč. Nejspíš proto, že našinec poměry a úroveň amerických operních domů až na malou hrstku těch nejvýznamnějších příliš nezná. Navíc informace o tom, že Wagnerův kompletní Ring hrají v Seattlu nezvykle často, mě naplňovala pochybnostmi o úrovni provedení. Od roku 1975 to letos totiž byla už sedmnáctá sezona, kdy v Opeře Seattle byl celý cyklus na programu ve dvojím, častěji ale trojím provedení (kam se na Seattle „hrabe“ řada německých operních domů, o dalších evropských scénách nemluvě…).
Už při příjezdu mě překvapilo nečekané množství doprovodných akcí k tomu letošnímu Ringu: workshopy, projekce, výstavy s nezvyklým množstvím interaktivních prvků, o prodeji různých propagačních předmětů ani nemluvě. A protože i předem ohlášené prvotřídní obsazení pořád platilo (Siegfried – Stig Andersen a Janice Baird – Brünnhilda), začal jsem velmi brzy litovat, že cestuji dál a na celý Ring se tudíž nemohu zdržet.
Litoval jsem oprávněně. Režisér Stephen Wadsworth (v Seattlu debutoval před pětadvaceti lety Jenůfou, má za sebou režie v MET, La Scale či vídeňské Státní opeře) sklízel ovace za svůj Ring v roce 2001 a oněch osm let na této inscenaci rozhodně znát není. Není divu – jde o nastudování přísně realistické (scéna Thomas Lynch ), avšak rozhodně nepůsobí dojmem muzeálnosti, trapné kašírky či jakýmkoli náznakem trapnosti. A to i přesto, že třeba v lese nechybělo snad ani jehličí, medvěd jakoby utekl z místní ZOO a kvůli plamenům, obklopujícím spící Brünnhildu, muselo být v pozoru hodně požárníků. Ač rozhodně nejsem příznivcem podobných do puntíku popisných scénických ilustrací zavánějících muzeem, musím uznat, že v pohodlných sedačkách supermoderního operního domu v Seattlu (otevřeného teprve před šesti lety) jsem si před ohromným jevištěm připadal spíš než v opeře jako v širokoúhlém kině na výpravném velkofilmu typu Pána prstenů. S nemalým přispěním do detailu propracovaných hereckých výkonů šlo o (kupodivu) nesmírně efektní a působivé divadlo!
Známý dánský wagnerovský matador Stig Andersen sice trochu přibral, zpívá ale stále prvotřídně. Ano, skutečně zpívá, což zdaleka ne vždy bývá v téhle prubířské wagnerovské roli zvykem. Je slyšet (a vidět), že Siegfrieda má skvěle zažitého a propracovaného do sebemenších detailů, a že přesně ví, jak rozvrhnout síly, aby jeho hlas ani v přetěžké závěrečné scéně nepůsobil unaveným dojmem. Stejně přesvědčivá je také Brünnhilda i v Evropě dobře známé Američanky Janice Baird, s kovově plným, dokonale otevřeným sopránem, schopným obsáhnout širokou výrazovou škálu od lyrické vroucnosti až po dramatickou vášnivost. Mladý americký barytonista Greer Grimsley má před sebou nejspíš skvělou kariéru. Ač debutoval teprve nedávno, jeho Wotan, respektive Poutník už působí obdivuhodně vyzrálým dojmem, především díky dobře posazenému, hutnému a znělému kulatému tónu. Grimsley má už také poměrně široký repertoár (například Macbeth, Scarpia, Jochaanan, Bludný Holanďan, Amfortas či Telramund), takže nezbývá než doufat, že nebude jednou z hvězd, které po raketovém startu zase brzy skončí. Docela dlouze by se dalo mluvit i o úlisném Mimovi Dennise Petersena , pomstychtivém Alberichovi Richarda Paula Finka či až démonickém Fafnerovi Daniela Sumegiho . Samostatnou kapitolou je pak skvělé hudební nastudování – i u nás dobře známý dirigent Robert Spano má totiž neomylnou intuici vyhmátnout z Wagnerovy partitury, ale vlastně i z orchestru, všechna ta místa, která jsou pro pochopení i patřičné vychutnání složité stavby tohoto hudebního kolosu klíčová. Nezbývá, než doufat, že tak jak se světu díky přímým přenosům dokonale přiblížila newyorská MET, podobně tomu snad brzy bude díky technice i v případě dalších (nejen) amerických operních scén. Nejeden Evropan by byl i v případě Seattlu v kině nadšen!
