V rámci 1. cyklu 124. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu zazněl 25. března v Dvořákově síni Rudolfina koncert Sedláčkova kvarteta. Nositelé ceny ČSKH za r. 2016 se představili ne v původní sestavě, ale v již částečně obměněné (Michal Sedláček, Jan Maceček, Tomáš Krejbich, Matěj Štěpánek). Toto je pro každý již uznávaný soubor vždy choulostivou záležitostí, ale po poslechu lze Sedláčkovcům jen přát, aby jim to vydrželo už nadlouho. Sedláčkovo kvarteto má od počátku dobře a úspěšně zvolený výběr svého repertoáru, kterým se pro publikum stává zajímavým a osobitým i v konkurenci dalších skvělých souborů. Se sympaticky mladistvou odvahou se pouštějí do prachem zavátých zapomenutých partitur, aby v jejich rukou překvapily posluchače původním šarmem a půvabem. Stejně tak si vybírají i současné autory, pro jejichž přesvědčivé provedení mají bezesporu výborný cit i technickou průpravu. Tento večer byl vzornou ukázkou takovéto programové kombinace.
Wenzel Heinrich Veit (1806-1864) byl skladatel, žijící a působící v Čechách v rámci tehdejší výrazné německé kulturní menšiny. Živil se především jako úředník státního aparátu c.k. monarchie, ale jeho tvorba nepřesahující tehdejší hudební konvence byla úspěšná a žádaná. Čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 4 op. 16 v dokonalé interpretaci je i pro dnešní publikum osvěživým bonbónkem značné muzikantské nápaditosti od dosud nepoznaného mistra cukráře, stejně jako svědectvím o bohatosti a úrovni hudebního světa v tehdejších Čechách – lze v něm kromě půvabné klasicistní invence slyšet i názvuky počínajícího romantismu. Na takové zapomenuté partitury a autory se asi práší v leckterých archivech, a přejme si proto další úspěšná hledání Sedláčkovců.
Jiří Teml (1935) patří mezi nejzajímavější a nejosobitější tvůrce české soudobé hudby. Rejstřík jazyka jeho tvorby je velmi bohatý. Žert, groteskno, lyrika, tragično, vše v originální podobě jeho hudebního světa zní přesvědčivě, žádná nota a zvuk se mi nikdy nejeví nadbytečná či nahraditelná. Vyjadřuje se stručně a jasně, a jak říká jiný významný český skladatel, obsah hudebního sdělení není vyfutrován vatou. Jeho hudba působí podobně jak hudba Luboše Fišera – je zřetelně upřímná a pravdivá, není v ní ani zbla módní pózy. Na rozdíl od poslechu některých jiných děl, je mi vždy líto, že jeho skladba už končí. Takovým je i jednovětý Smyčcový kvartet č. 6 „Zápas s mlhou“, inspirovaný esejí jeho přítele, nedávno zesnulého významného muzikologa a publicisty Jiřího Pilky. Autor využívá všech možností smyčcového nástroje, včetně glissand, pizzicat, tremol apod., k velmi působivému emocionálnímu efektu v dramatických zkratkách, jež ústí do překvapivě něžného zakončení skladby. Tento opus i jeho působivá interpretace byly pro mne vrcholem celého koncertu. Dílo zaznělo ve světové premiéře.
Po pauze připravili kvartetisté s mladistvě vtipnou „drzostí“ publiku i pořadatelům překvapení v podobě křestu (nealko Birellem) čerstvě vydaného CD s kvartety Rafaela Kubelíka. Rafael Kubelík (1914-1996), podobně jako řada dalších slavných dirigentů (např. S. Celibidache, W. Furtwängler a další) komponoval, ale podobně jako oni nikdy sám svá díla neuváděl a neprosazoval. Snímek obsahuje kvarteta č. 3, 5, a 6. Pokud je známo, tato díla zatím nikdo neprovedl, a o některých se ani nevědělo či se ztratila. Smyčcový kvartet č. 5, jenž tento večer zazněl pravděpodobně ve světové premiéře, je rozsáhlou půlhodinovou kompozicí (Allegro rigoroso – Andante tranquillo – Vivace – Adagio – Grave) a krom skladatelského nadání autora ukazuje i jeho důkladnou znalost a vliv tehdejší soudobé hudby. Ač Kubelíkovo skladatelské umění asi nedosahuje podobné velikosti jako jeho umění dirigentské, určitě si zaslouží pozornosti a Sedláčkovcům patří velký dík za jeho de facto objevení a zveřejnění (CD vydali vlastním nákladem!). Myslím, že jejich počin ocení a uvítá každý ctitel velké osobnosti české a světové hudební kultury, jakou Rafael Kubelík byl. Tento koncert svou nekonvenčností i kvalitou lze pokládat za jeden z nejpůsobivějších a nejoriginálnějších z celé sezóny.
