Česká filharmonie postavila na 7. abonentním koncertu svého cyklu EF (9. a 10. 4., Dvořákova síň Rudolfina, Praha) vedle sebe dvojici dost nesourodých skladeb, jejichž volbu nelze obhájit ani principem kontrastu v rovině Láska – Vykoupení. V první polovině zazněla suita Cyrano de Bergerac Josefa Bohuslava Foerstera, v druhé Sedm slov Vykupitelových na kříži Josepha Haydna. Začněme u Haydna. Dramaturgie zvolila, snad kvůli efektu a zařazení do programu Velikonočního festivalu, verzi oratorní, která kvalitou i emocionalitou stojí za verzemi pro smyčcové kvarteto nebo pro orchestr. (Za vůbec nejsilnější považuji spojení špičkového kvarteta a charismatického recitátora.) Do Prahy byl k orchestru opět pozván dirigent Gerd Albrecht , jehož tentýž orchestr před třinácti lety vypudil z pozice šéfdirigenta. Bolavé rány minulosti jsou však naštěstí zaceleny, nebo aspoň zasunuty do podvědomí. Haydnovo oratorium však nebude patřit k ozdobám jejich spolupráce a do historie nevstoupí jako například někdejší provedení Dvořákovy Armidy. Orchestr ani při této příležitosti neodstranil svůj častý deficit při interpretaci vídeňských klasiků 18. století a dirigent nedokázal vyřešit problém sedmi pomalých, po sobě jdoucích částí, které mají „dovysvětlit“ výroky Krista. Když osobní nasazení části hráčů nahradila viditelná i slyšitelná rutina, z které je nedostaly ani dramatičtější plochy (5 – Ježíš volá: Ach, žízním, závěrečné Zemětřesení), možná i nepochopení obsahového a stylového rámce, tak dirigent, který vypadal rezignovaně, nemohl přivést interpretační aparát k mezinárodní úrovni. Příjemný tenor měl Benjamin Bruns a solidní bas Carsten Sabrowski ; ženy byly někdy nevýrazné, jindy tremolující (Inga Kalna , Michelle Breedt ). Pražský komorní sbor byl dobře připraven Robertem Hugem , ale při masivně hrajícím orchestru s deseti primy měl svoje limity. Poctivě jsem se snažil být vstřícný a otevřený, ale byla to nuda.
Naopak vzrušující byl překvapivě Foerster. Albrechtovi je tato hudba evidentně blízká a provedení melodicky, barevně i výrazově apartní partitury si užíval. Čtyřiačtyřicetiletý skladatel je zde pln milostného žáru, emocionality a touhy. Dokonce mi přišlo, že je přítomna podobná porce citu jako například v Donu Quixotovi Richarda Strausse. Bylo to excelentní provedení.
