Když se Jakub Hrůša, viditelně dojatý nadšenou reakcí plného Rudolfina, loučil 14. června po svém posledním koncertě v roli šéfdirigenta se „svou“ PKF – Prague Philharmonia, řekl mimo jiné, že převzetí vedení orchestru před sedmi lety z rukou Kaspara Zehndera byl nejdříve realizovaný sen a pak čest. Nádoba se naplnila a Jakub Hrůša bude nadále budovat svou kariéru hlavně v zahraničí. Nicméně do České republiky a k PKF se bude vracet a jistě přijdou i jiné domácí výzvy než jen pozice hostujícího dirigenta České filharmonie. Co se týká PKF, tak je k zamyšlení, proč jsou její hlavní vývojové posuny spjaty zatím především s českými dirigenty – Jiřím Bělohlávkem a Jakubem Hrůšou. (Éra Kaspara Zehndera byla sice zajímavá, ale s odstupem času působí hlavně jako sympatické přemostění.)
Pan Hrůša určitě může vděčit orchestru za mnohé zkušenosti. Jinak by v koncertním programu nebyla slova, jež jistě nebyla míněna jako patetické, zdvořilostní zvolání: „Můj čas s PKF byl (a je) krásný. Tomuto klenotu mezi našimi orchestry se nepřestanu klanět a ze srdce mu děkuji za vše, čím mě obohatil.“ Zásadně se podílel na dramaturgii, prohluboval kvality, které vypěstoval Jiří Bělohlávek, pečoval o tónovou kulturu nástrojových skupin (například zlepšil hru dechů), rozvíjel cit pro styl i smysl pro humor, atd. Mnohé jeho koncerty měly referenční úroveň. Namátkou několik příkladů z posledních let: komplet erbenovských symfonických básní Antonína Dvořáka, Smetanova Má vlast na Pražském jaru, několik Haydnových symfonií, Kopelentův Pozdní sběr, Bartókovo Divertimento, Mahlerova 4. symfonie, No Night No Land No Sky Mirka Srnky, koncertní provedení Beethovenova Fidelia na Pražském jaru…
Jaké bylo v neděli 14. 6. jeho loučení? Připomenutím repertoárových dominant dramaturgicky dokonale vybroušené, perfektně připravené a interpretačně téměř bezchybné. Haydnova symfonická tvorba musí být pilířem jakéhokoliv komorního orchestru, u tělesa, jež osciluje mezi komorním a „filharmonickým“ zvukem to platí ještě více. Tentokrát zvolil dirigent Koncertantní symfonii pro housle, hoboj, fagot, violoncello a orchestr B dur, op. 84, Hob. I:105, protože mohl dát prostor předním členům PKF. Pan Hrůša dal už mnohokrát veřejně najevo svou lásku k hudbě Antonína Dvořáka. Rozhodnutí uvést celý cyklus předeher „Příroda, život, láska“ nebylo jen jasným signálem a snahou přesvědčit posluchače o logičnosti uvádění cyklu v jednom večeru, což provedení beze vší pochyby dokázalo!
Haydn byl od prvních tónů až po virtuózní závěr přesný v každém detailu a sólisté (Jan Fišer – housle, Jan Souček – hoboj, Tomáš Františ – fagot, Lukáš Pospíšil – violoncello) si hudby s gustem užívali. Mohl bych sice jmenovat tónově lahodnější formace, ale velmi solidní provedení bylo vizitkou vysoké úrovně předních členů PKF.
Dvořákovy předehry pozoruhodně gradovaly, takže vrcholem byl až Othello, op. 93, B. 174, nikoliv efektní Karneval, op. 92, B. 169. Romance V přírodě, op. 91, B. 168, byla výbuchem radosti, kterým by měli hráči očkovat publikum u nás i v cizině co nejčastěji, nespoutaný Karneval hýřil barvami a ihned jsem se smířil s komornějším zvukem; mimochodem nejen Karneval, ale všechny tři předehry měly ideálně zvolená tempa. Nádherný byl zklidněný střed skladby, kde dechy doslova zpívaly, a ocenil jsem sólo koncertního mistra Jana Fišera. Škoda ne zcela přesné souhry v závěru a drobné nejistoty hráčky na tamburínu. Vrcholem koncertu pak byl Othello, osudový příběh lásky, do něhož vtiskl Jakub Hrůša celou svou osobnost a dal mu sugestivní dramatičnost a naléhavost. Lepší provedení jsem neslyšel!
Orchestr se s dirigentem rozloučil vskutku originálně, když v přídavku, části z Haydnovy Symfonie fis moll „Na odchodnou“, dirigenta hráči „utnuli“, takže jen s úsměvem trpně přihlížel, jak mu muzikanti mizí s různými grimasami z pódia. Doufám však, že se už teď těší, až se k nim bude Jakub Hrůša vracet.
