Hlavní instrumentální hvězdou letošního festivalu Struny podzimu byl pro mě americko-izraelský houslista Gil Shaham. Sice mě mrzelo, že do Prahy přijel „jen“ s barokními hity, ale i tak jsem věděl, že to bude událost. A skutečně byla, i když přece jen poněkud zvláštní! V poslední době se Vivaldiho cyklus Čtvero ročních dob nehraje v Praze jen na koncertech pro turisty, ale i v renomovaných sálech. V září 2013 jej předvedl a doplnil rekompozicí Maxe Richtera Daniel Hope na koncertu festivalu Struny podzimu v Rudolfinu, v dubnu roku 2015 jeho část tentýž houslista zopakoval na Jarním Gala pro Struny podzimu ve Španělském sále Pražského hradu. Dne 8. listopadu 2015 představil Gil Shaham své pojetí cyklu na témže festivalu v Rudolfinu. Doprovodil jej smyčcový soubor Sejong Soloists, složený s elitních nejen korejských hudebníků. Kromě Vivaldiho doprovodili Shahama i v Bachově Koncertu E dur, BWV 1042. Nejdříve několik vět k orchestru. Technicky je vynikající a trochu mi dokonalostí připomněl Moskevské virtuózy Vladimira Spivakova. Ti však mají kromě nástrojové brilance i muzikantskou duši. Tu jsem u Korejců ani necítil, ani neviděl. Byl to dokonalý, občas trochu toporný a málo vláčný stroj na „výrobu hudby“. Kontrast se Shahamem pak byl drtivý.
Gil Shaham je totiž pravý opak. Nejenže je bezesporu jedním z nejlepších houslistů posledních 20 let, což v Praze opět potvrdil, ale je neuvěřitelným muzikantem, hýřivě oblažující svět kolem sebe empatií a radostí z tvoření. Ne že by hrál notoricky známé Vivaldiho kusy nově, experimentálně, bylo to naopak docela tradiční pojetí. Publikum si od první věty Jara podmaňoval elegancí, grácií, tónovou lahodností, péčí o detaily a technickou precizností. (Navíc jeho housle Comtesse de Polignac od Antonia Stradivariho patří k tónově nejkvalitnějším, jaké znám.) Lepší provedení sólového partu tohoto cyklu jsem neslyšel, a to včetně zmíněného Daniela Hopea! Ještě hlubší kvalitativní rozdíl mezi orchestrem a sólistou jsem slyšel v Bachově koncertu, v němž hráči Sejongu ne zcela pochopili, že svět Bacha se prolíná s Vivaldim jen částečně. Gil Shaham určitě s nimi hraje rád a má k nim přátelské vazby, nicméně dovolím si použít metaforu – ve světě není Sejong jako Samsung…
Návštěvníci koncertu, kteří si kvůli Shahamovi zakoupili ne zrovna levné vstupenky byli asi zaskočeni zjištěním, že hlavní část první poloviny bude bez jejich hvězdy. Čtyři roční doby v Pchjongčchangu Sukhi Kanga naštěstí na rozdíl od koncertů Daniela Hopea neměly nic společného s Vivaldim. Analýza zvukových možností smyčcového orchestru měla daleko do originality, objevnosti nebo aspoň melodické zajímavosti. Pokus o drama působil jako umělohmotná hra se zvuky. Ústřední roli zde sehrál umělecký vědoucí Hyo Kang (aspoň jedna spojka s Vivaldim), houslisticky velmi dobrý, ale až příliš pokulhávající za Shahamem.
Díky čisté kráse hry Gila Shahama byl koncert vzácným zážitkem, nicméně jeho bachovský sólový recitál v Pražské křižovatce ze Strun podzimu 2009 zůstal nepřekonán!
