Do posledního místa zaplněná Dvořákova síň Rudolfina vyslechla v pátek 24. května recitál hvězdného jihokorejského klavíristy. Seong-Jin Cho je vítězem Chopinovy soutěže ve Varšavě v roce 2015, to však lze považovat za vyvrcholení jeho předcházejících soutěžních úspěchů v japonském Hamamacu, Moskvě, Tel Avivu. Zlomový byl pro něj rok 2017, kdy na turné s Berlínskými filharmoniky zaskočil za nemocného Lang Langa. Rok předtím vystoupil i na Pražském jaru. Již dávno neplatí, že interpreti pocházející z Asie oslňují svou výjimečnou technikou, za kterou výraz trochu pokulhává. Díky školení na nejlepších evropských hudebních učilištích získávají vhled do evropské hudby a kultury všeobecně a jejich umělecké kreace jsou pozoruhodné. Seong-Jing Cho je jedním z těchto zářných příkladů. Po studiích v Soulu se odebral na Pařížskou konzervatoř k Michelu Béroffovi.
Klavírista program rozdělil do dvou částí – ravelovské a lisztovské – a zajímavě je výrazově propojil tím, že Lisztovi dodal barvy až impresionistické. Již v Ravelově Menuetu antique, raném skladatelově dílku z dob studií na Pařížské konzervatoři, které odkazuje na hudbu starých mistrů, klavírista zaujal svým citem pro dynamické i stylové odlišení – klasickou formu střídal či doplňoval impresemi – jemným vykroužením melodie a neobyčejnou úhozovou kulturou, jemným stiskem v kontrastu s pevnými důrazy. Jeho úhoz mě zaujal i v následující Ravelově Sonatině, při jejímž poslechu měl posluchač pocit, jako by se vpíjel prsty do klaviatury. Vedle toho se Cho projevil jako výtečný stavitel klenutých oblouků s použitím rubat, jemné dynamiky a barev. I ze zdánlivě banálního tématu vytvořil zvukovou zajímavost, jeho hra byla technicky dokonalá, precizní, nezaznamenala jsem jediný slitý tón, jeho rychlost byla omračující.
To však byl jen předkrm pro vrchol první poloviny – Ravelova Kašpara noci (Gaspard de la nuit). Fantaskní vidiny francouzského básníka Aloysia Bertranda zpracoval Ravel do snových, přízračných i tísnivých vidin, pro interpreta mimořádně technicky i výrazově náročných. Seong-Jing Cho ani na okamžik nedovolil posluchačům slevit z úžasu, s kterým se zaposlouchali do prvních taktů. Rusalka (Ondine) vybízející klavíristu neustále se pohybovat mezi dešťovými kapkami stékajícími po okně a představou vodní víly, vyzněla křehce, snově, na pomezí přízraku a vodního světa, kde panují odlišné fyzikální zákonitosti. Bez dechu publikum naslouchalo vyrovnaným dvaatřicetinám, blížícím se strojově přesnému záznamu, subtilním pianissimům, které náhle získávaly na intenzitě, dynamické gradaci v akordech, vedení melodie v levé ruce či jemným glissandům přes bílé i černé klávesy. Snovost Rusalky ostře kontrastovala s následující Šibenicí (Le Gibet), zlověstně začínající, v níž klavírista sugestivně budoval napětí, doslova se nořil do kláves, jako by tvořil Ravelovu skladbu právě teď a tady. Pianissimo sotva zachytitelné uchem, pedalizace, monotónnost opakovaného tónu, napětí, dramatičnost byly neopakovatelné. Ve Skřetu (Scarbo) se úhozové, dynamické a tempové ohňostroje valily jeden přes druhý, zážitkem bylo sledovat celkovou výstavbu i pozornost k detailům, jako byly repetované tóny, rychlé střídání dynamiky z pianissima do fortissima a zpět, tremola, oslnivé běhy i mrazivé spodní tóny a přesně silově zasazené závěrečné akordy, nesoucí každý svůj jedinečný význam.
Léta putování Franze Liszta jsou prubířským kamenem každého klavíristy, který po nich sáhne. Seong-Jin Cho pro druhou polovinu večera zvolil z Lisztova cyklu Rok druhý: Itálie, S 161. Nutno konstatovat, že jeho tektonické schopnosti a současně cit pro význam detailu, až neuvěřitelná malba barev, ztvárnění křehkosti i pevnosti, současně zamyšlenost a citová angažovanost učinily z druhé části Lisztova cyklu pozoruhodný interpretační počin. Vnitřní interpretační soudržnost a zároveň jedinečnost každé z jednotlivých částí napomáhala celkové výstavbě a výrazovému a myšlenkovému oblouku od počáteční k finální části. V Zásnubách ještě doznívala křehkost Ravelovy hudby (impresionistický podtón však jako by provázel celým Choovým Lisztem), zamyšlenost, klavírista se doslova mazlil s nádherou pomalého tématu, celkové vyznění bylo velmi niterné. Zamyšlený byl odstíněn osudovými akordy, jimiž korejský umělec postupně budoval napětí. Každý zněl jinak, klavírista opět předestřel svou schopnost široké výrazové škály. Celé se to odehrávalo ve snovém oparu, mrazilo i z krátkého úseku ve spodní části klaviatury. V kontrastech hravosti a majestátnosti přitahoval Popěvek, Petrarcův sonet č. 47 zahrál Cho rozezpívaně, interpretačně pestře, tvárně. Zamyšleně, poeticky, hebce a průzračně, s překrásným závěrečným rozloženým akordem vyzněl Petrarcův sonet č. 104, ten s označením č. 123 upoutal každým tónem, jemností a křehkostí, která měla na posluchače neobyčejně silný účinek. Závěrečná část Po četbě Danta přináší až okázalou virtuozitu, hraniční tempa, dynamické kontrasty, akordické třeštění i průzračné něžné tóny. S tím vším si Seong-Jing Cho poradil skvěle, jeho lisztovská kreace byla obdivuhodná, oslnivá, právem si zasloužil standing ovation.
V duchu impresionisticko- romantického oparu se nesl i přídavek – Schumannovo Snění, které zasáhlo Dvořákovu síň svou něhou.
