Když jsem jel 22. 2. do Rudolfina na abonentní koncert České filharmonie , meditoval jsem nad změnou na postu dirigenta a programu. Původně jsem se těšil na obě suity z Griegova Peer Gynta, které nemám možnost slyšet živě moc často. Bohužel Neeme Järvi opět nepřijel a zaskočivší Semjon Byčkov ponechal jen Mendelssohnův Houslový koncert e moll . Sólista však zůstal stejný – Vadim Gluzman . Filharmonie skutečně doprovázela – decentně, vstřícně, přesně. Pan Gluzman patří nepochybně mezi přední evropské houslisty, je ve všem naprosto jistý, tváří se suverénně (možná až příliš), leč jeho pojetí notoricky známého partu je velmi osobité. Prostě někdo jej bude milovat a vezme jeho názor za svůj, jiný se bude ošívat a vzpomínat na jiné mistry. Já patřím do druhé skupiny. Zkracoval („nedodýchával“) fráze, jemně měnil zápis autora, leckterá zvolnění byla až samoúčelná. Je to sice zkratka, ale připomnělo mi to duch tzv. „ruské školy“. Provedení bylo efektní, ale popravdě toho večera mě zaujal hlavně jeho nástroj. Navíc Vadim Gluzman má nevýhodu, že po světě cestuje jeho jmenovec Vadim Repin, což je umělec přece jen jiné kategorie.
Zajímavé bylo provedení Wagnerovy předehry k Lohengrinovi . Hudba nabízí široké možnosti pro práci se zvukem, frázemi a strukturou linií. To bylo v podstatě naplněno, leč pocit nadpozemskosti, úžasu a mrazení se nedostavil. Možná jsou však můj sluch a paměť příliš ve vleku nahrávek Karajana, Gergijeva či Soltiho…
O pauze zkolabovala elektrická síť a resuscitace nebyla v dohledu. Nicméně orchestr se rozhodl nepřipravit svoje abonenty o zážitek z Brahmsovy Druhé symfonie D dur . Sympatické gesto! A tak se z diváků stali hlavně posluchači, protože v sále bylo šero. Naštěstí to orchestr ani dirigenta nerozhodilo. Provedení známého kusu mělo nečekané momenty v dynamice i akcentaci, ale bylo to příjemné a rozhodně osvěžující. Přestože osobně tíhnu ke zpěvnějšímu pojetí, přiznávám, že když se výrazné členění frází stane principem, tak to má svou logiku. Kupodivu tento princip Byčkov neaplikoval na třetí větu, jež měla být tanečnější. V Adagiu jsem pak tesknil za detaily Bělohlávka, Kleibera, Celibidacheho, Abbada nebo Böhma. Závěrečné Allegro, snad i vlivem šerosvitu na pódiu, bylo až příliš rozvážné. Sváteční hostování Semjona Byčkova bylo nepochybně zajímavé, ale očekával jsem více.
