Předposlední koncert letošních Dnů soudobé hudby se konal 20. listopadu v Sále Martinů na pražské HAMU. Na programu byla výlučně komorní díla šesti českých skladatelů: Jaroslava Šarouna, Ondřeje Kukala, Karla Husy, Jana Vičara, Jiřího Temla a Michala Müllera. Jelikož má každý z autorů zcela jinou hudební řeč, šlo o velmi rozmanitý program a ke slovu se dostala i celkem nezvyklá nástrojová seskupení.
První skladba večera byla z pera skladatele a vyhledávaného korepetitora Jaroslava Šarouna (1943). Jeho Smyčcový kvartet vzniknul podle jeho slov ze zájmu nahlédnout do smyčcové komorní hry. Třívětá kompozice se drží relativně tradičních prostředků, nachází se v ní mnoho melodických úseků, jež pak stojí v kontrastu vůči dramatickým, vertikálně myšleným místům. Na koncertu zazněla v podání Stamicova kvartetu. Jejich interpretace byla promyšlená a dobře uchopená, nicméně, trochu mi v ní chyběla energie a někdy také odvážnější zvukovost. I dynamicky exponovaná místa byla totiž až příliš zdrženlivá. Rovněž se občas ztrácela plynulost děje, což však do jisté míry může být způsobeno i skladbou samotnou.
„Úkol smyčcaře? Prohánět dechaře!“ Těmito slovy v bulletinu autor, skladatel, dirigent a houslista Ondřej Kukal (1964), vtipně popsal následující dílo, II. dechový kvintet „Jednovětý“. Opravdu šlo o skladbu, kde se hráči, konkrétně Pražského dechového kvinteta, setkávají s nelehkými party a fakturou náročnou na souhru. Hlavním myšlenkovým prvkem kompozice je krátké téma, s nímž se různě pracuje (často například ve fugatu), a pořád se dostává do jiných kontextů. Interpretace Pražského dechového kvintetu byla velmi precizní, zvukově kompaktní a posluchači díky němu mohli vnímat zajímavou barevnost díla. Místa, ve kterých se jednotlivé hlasy nástrojů jakby proplétají, zvládli s lehkostí a celému provedení nechyběla osvěžující nadsázka.
Skladba Variations for Piano Quartett byla do programu zařazena jako vzpomínka na významného českého skladatele, držitele Pulitzerovy ceny, Karla Husu (1921-2016), který minulý rok zemřel. Variace zazněly v interpretaci Radima Kresty – housle, Kristiny Fialové – viola, Petra Nouzovského – violoncello a Václava Máchy – klavír. Kompozice výrazně pracuje s témbrem, vyžaduje dokonalou komunikaci mezi hráči a využívá rozšířených možností nástrojů, zejména klavíru, který využívá jako perkusní nebo jako drnkací nástroj. Takové využití nástrojů je pro mě často trochu problémem. Je totiž mnoho skladatelů, kteří tyto prostředky chtějí do díla zařadit, do celku však nijak nezapadají a vyznívají pak jen jako samoúčelná snaha o originalitu. To samozřejmě ani zdaleka není případ Karla Husy. Jeho skladba je dokonale vystavěna a její vyznění maximálně podpořili i účinkující. Naprosté soustředění, skvělá souhra a interpretační kvality jednotlivců, zvlášť klavíristy Václava Máchy, který mě svým sytým zvukem od prvních tónů zaujal, vytvořili velmi hluboký zážitek.
Po přestávce přišla na řadu kompozice skladatele a muzikologa Jana Vičara (1949) 3+1. Jde o dílo pro celkem nezvyklé obsazení: trubka, violoncello, klavír a těremin. Skladbu provedlo nově vzniklé olomoucké těleso Lichtzwang, které tvoří Jan Přibil, Jiří Fajkus, Marek Keprt a Eva Balcárková. V kompozici se často vyskytují zajímavé momenty, kdy do postupů, jež vyznívají až tradičně, vstoupí těremin a dostane posluchače do celkem jiné, nové roviny. Dílo i interpretace na mě velmi zapůsobily a věřím, že se mi Lichtzwang co nejdřív podaří slyšet znovu.
Kontrasty Jiřího Temla (1935) jsou napsány pro tubové kvarteto a flétnu, ke kterým je doplněno ještě několik idiofonů. Byla jsem upřímně zvědavá, jak tuto kombinaci autor využije a jak bude fungovat. Dílo bylo napsáno pro interprety, kteří je uvedli i na koncertu: pro flétnistku Janu Jarkovskou a tubové kvarteto Síla pod vedením Roberta Škardy. Ukázalo se, že minimálně v této hráčské sestavě může i skladba pro opravdu kontrastní obsazení znít naprosto vyrovnaně a sehraně. Odlehčená až hravá nálada navíc poskytla tubistům prostor ukázat, že byť se tento nástroj považuje spíš za těžkopádný, v dobrých rukou může znít velmi pohyblivě a plasticky. Místy až groteskní vyznění kompozice vyvrcholilo čtvrtou větou Divadlo s motivy tak řečeno flašinetových melodií, ve které si Škarda stoupl před hráče a dirigoval.
Závěr pak patřil mnohem ponuřejší skladbě Malleus maleficarum, kterou zkomponoval skladatel a muzikolog Michal Müller (1956). Jak autor sám píše, ideový obsah díla reflektuje nebezpečnou vlastnost lidí svádět své nedobré vlastnosti, touhy a sny na druhé, a chce zachytit rozpor mezi snahou a předstíráním konání dobra. Z toho vychází také název podle stejnojmenné středověké knihy, jež pojednává o procesech s čarodějnicemi. Kompozice využívá extrémních možností nástrojů včetně klavíru preparovaného pomocí knih, velmi expresivních prostředků (například dupání) nebo krajních kontrastů mezi klidnými a dramatickými místy. Celou skladbou navíc prochází jakási zlověstnost. I zpěvné melodie ve větě Canzone znějí, jako by se jejich původní libozvučná linie odrážela do publika z křivého zrcadla. Interpretace Klavírního kvarteta Josefa Suka byla dobře zvládnuta, jejich pojetí určitě vystihlo autorův záměr a vedlo k přemýšlení. V důrazech na detail se ale trochu ztrácelo vyznění celku.
Program přinesl mnoho zajímavých hudebních i nehudebních podnětů. Je však možná trochu škoda, že koncerty festivalu nemají výrazněji určenou dramaturgickou myšlenku. Tento večer byl ale hlavně důkazem toho, že v Česku existuje dost mladých interpretů, kteří soudobou hudbu dovedou provádět na velmi vysoké úrovni. Poslední koncert festivalu Dny soudobé hudby se uskuteční 28. listopadu v Galerii HAMU. Ještě před ním, 22.listopadu, je však připraven ještě jeden mimořádný koncert věnován památce Karla Bělohoubka. Půjde o skladby pro velký dechový symfonický orchestr.
