Česká filharmonie v sezoně 2015/2016 nenabízí mnoho soudobé hudby, ba ani hudby druhé poloviny minulého století. Nevím, jestli je to dlouhodobou koncepcí, opatrností dramaturgie, obavou z ohrožení úctyhodně naplňované Dvořákovy síně nebo nechutí orchestru hrát hudbu, na kterou nejsou zvyklí, ale zástupci novější hudby (Dřízal v říjnu 2015, Eötvös v květnu 2016) jsou výjimkou. Přesto si Česká filharmonie dopřála luxus, že na třech březnových večerech (9. – 11. 3.) uvedla oratorium Miloše Boka Apokalypsa v Kamenické stráni pro smíšený a dětský sbor, velký orchestr a varhany, jehož problémy se pokusím nastínit. Účinkujících bylo několik set a orchestr si vypomohl mnoha hosty. Z Apokalypsy zazněl první díl, přičemž jde o třetí část oratorní trilogie (první jsou Skřítkové z Křinického údolí, druhou Svatá Zdislava). Tvorba Miloše Boka je oceňována jak v katolickém světě (Benedikt XVI., Česká biskupská konference), tak řadou hudebníků, což bylo vidět 9. 3. například v aplausu mnoha sboristů. Hudba pana Boka není kontroverzní svojí poslechovou náročností, progresivitou nebo například paradigmatickou spiritualitou, ale naopak svou jednoduchostí, plakátovostí, vědomými návraty do historie, které působí až eklekticky. Skladatel je dozajista silnou osobností, která si neochvějně už řadu let razí svou vlastní cestu. Někdo jej může označit za sympatického vizionáře, jiný za největšího českého žijícího postromantika. Jak to tedy je? Je jeho hudba obecně sdělná, pro hudební majoritu srozumitelná? I když si budu připadat jako dítě v pohádce Císařovy nové šaty, zastávám názor, že ne… V programu koncertu byla jeho trilogie vztahována například k volnému svazku Josefa Suka (Zrání – Pohádka léta – Epilog). Nuže pro srovnání se Sukovým géniem a vizionářstvím chybí panu Bokovi téměř vše – melodická invence, geniální kompoziční řemeslo, schopnost velkolepých staveb a vzrušujících detailů a v neposlední řadě i opravdová pokora umělce. Ostatně nebyl mocně políben ani múzami Euterpé a Melpomené.
Od prvních vteřin orchestrálního Prologu se na mě řinuly masivní tónové orgie; zvuková hmota musela snad ohrožovat i statiku sálu. Tolik decibelů jsem ve skromné Dvořákově síni slyšel jen velmi zřídka. (Trumfnul tím i Gustava Mahlera.) Trivialita, bezbřehá patetičnost, okázalost a frázovitost se paradoxně zvýraznila dokonalostí interpretace. (Výkony orchestru, Pražského filharmonického sboru, Kühnova dětského sboru i varhaníka Aleše Bárty byly špičkové a svrchovaně profesionální!)
O čem že je Apokalypsa? Že přijde konec světa a – spatříme Pána. Zjevenou „pravdou“ je, že „jednou zemřeme všichni“. Idylicky viděná apokalypsa obsahuje v šesté části i tato slova: „Až přijde podzim, zemřeme všichni, sláva!… Východ, západ, sever i jih zajásají, až se vrátí z Komáří Vížky (hora Komáří Vížka nebo Komáří hůrka je významnou dominantou hřebenu Krušných Hor). To je on, sám konec, sláva, zemřeme.“ Pro srovnání biblické Zjevení Jana má podstatně drsnější vidění konce času: „I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem Božím, a knihy otevřeny jsou. A jiná kniha také jest otevřena, tj. kniha života, i souzeni jsou mrtví podlé toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podlé skutků svých.“ (Nový Zákon, Zjevení Jana, kap. 20) Nechci upírat panu Bokovi právo pohledu na poslední čas, vlastně by to bylo sympatické, nebýt umělecké realizace fabule a syžetu. Každopádně apokalypsa může být v severočeské vesničce Kamenická Stráň v obci Růžová na Děčínsku poněkud jiná nežli v Izraeli či Sýrii, což je nadějné…
Návaly zvuku a melodické uniformity byly natolik únavné, že jsem se při „andělském zpěvu“ Kühňat „Už je konec…“ začal těšit. Bohužel konec nastal až za dalších deset minut… Literární úroveň textu pana Boka jsem vlastně neměl zmiňovat, protože v převažující apokalyptické dynamice stejně slovům nebylo rozumět, takže kdyby sólisté zpívali třeba arabsky nebo aramejsky, bylo by to jedno.
K sólovému kvartetu drobná charakteristika. Sopranistka Liana Sass svým mocným orgánem jako jediná občas trumfla orchestr, bohužel za cenu děsivého vibrata a tremola. U Jany Hrochové bych nejspíš zjistil, že má pěkný mezzosoprán, kdyby byl ovšem slyšet. Ostrý tenor Miloslava Pelikána a barevně chudý bas Jozefa Benciho vůbec neměly v Rudolfinu zpívat. Tak žalostný pěvecký kvartet jsem už dlouho neslyšel.
Proč dirigent Manfred Honeck zaštítil svým vysokým kreditem takovéto dílo, jsem nepochopil. Jsem zvědav, jestli se filharmonické publikum dočká okamžiku, kdy jejich orchestr stejně rozhodně a velkolepě zaštítí provedení skutečně výjimečné české spirituální hudby, například kantát Blahoslavený ten člověk nebo České requiem Ladislava Vycpálka, Osmé symfonie Miloslava Kabeláče či Kleteb a dobrořečení Petra Ebena…
Koncert České filharmonie měl naštěstí hudebně pozitivní úvod. Provedení Mozartovy Symfonie č. 39 Es dur KV 543 řadím k nejlepším, která jsem v Praze slyšel. Manfred Honeck měl opět na orchestr velmi dobrý vliv, takže všechny věty měly detailně připravené skvělé frázování, dynamiku a i při možná až příliš masivním obsazení dobrý styl. Bylo to vzdušné, intenzivní a lehké (nejzajímavější bylo Andante). Příjemným překvapením byl pro mě záskok na místě koncertního mistra primů. Teprve čtyřiadvacetiletá Maia Cabeza byla suverénní a pro Mozarta ideální! (Narodila se v Japonsku argentinským rodičům, studovala na Curtis Institute a Vysoké hudební škole Hannse Eislera, byla frekventantkou Karajanovy akademie při Berlínské filharmonii. Hraje na housle Carla Giuseppa Testoreho z roku 1700.)… Více než na apokalyptický obraz Miloše Boka budu vzpomínat na pozitivní hudební odkaz Wolfganga Amadea Mozarta z konce jeho života.
