Kostel sv. Václava v Resslově ulici v Praze není zrovna exponovaným koncertním objektem. Možná i pro svou „neokoukanost“ dal jeho protestantsky strohý potemnělý prostor neobyčejným způsobem vyniknout hudbě, která v něm zněla v pondělí 23. září, hudbě z pera norského saxofonisty Trygve Seima .
Lavice v kostele byly plné, ale volného prostoru kolem bylo stále příliš mnoho. Přišlo mi to líto, i když jsem věděl, že dozvědět se o koncertu bylo poměrně náročné. Bůh ví, kdy Seim se svým orchestrem zavítá do Prahy opět. Hvězda tohoto norského autora stoupla asi nejvíce s vydáním alba Different Rivers pro mnichovský label ECM v roce 2000. Seim se již na téhle desce obklopil souborem, jehož instrumentář zasahuje především do hlubších a matnějších ansámblových rejstříků. Již tím je tak hodně předurčeno barevné a částečně i rytmické vyznění Seimovy hudby. Bassaxofon, basklarinet, lesní roh, pozoun, tuba, violoncello – to jsou nástroje, na nichž v Seimových aranžích spočívá hlavní role. Ty ostatní – trubka, akordeon, klarinet a Seimovy vlastní nástroje – tenor a sopránsaxofon pak vytvářejí jakousi světlobarevnou instrumentační a improvizační ornamentiku.
Z hudby je slyšet, že je skladatelsky precizně připravená, její často silně polyfonní charakter vlastně ani jinou možnost nedává. Totéž se ale týká i zjevně dobře promyšlených aranžmá, v nichž se – i přes bohaté užívání hlubokých rejstříků – jednotlivé nástroje velmi dobře a hlavně atmosférotvorně pojí. V kontextu takto nezvyklého a ojedinělého obsazení to vše svědčí pro skladatelův veliký a dost specifický instrumentační cit.
Ve vlastní Seimově hudbě by asi bylo možné najít celou řadu vlivů počínaje jeho rodákem, Janem Garbarkem, a konče posledními deskami Billa Frisella. Seim jde však – zdá se – mnohem koncentrovanější cestou, více promyšlenou a prokomponovanou, napříč mnoha žánry a vyjadřovacími prostředky. Výrazová poloha jeho hudby se blíží jakési ostinátní meditační poloze; přiznám se, že kdybych měl stejný koncert navštívit v Lucerna Music Baru, asi bych jej sledoval z povzdálí od baru. Kostel sv. Václava, resp. chrámový prostor jako takový, dodal celému koncertu neuvěřitelnou rezonanci – nejen svou vlastní příjemně dlouhou akustikou, ale charakterem svého posvátného prostoru vůbec.
