Organizátoři letošního ročníku festivalu Pražské jaro se rozhodli dát v rámci tzv. prologu slovo jihokorejskému pianistovi Seong-Jin Chovi. Tento teprve dvaadvacetiletý klavírní virtuos již stál na stupni vítězů mnoha prestižních klavírních soutěží, z nichž nejvíce si podle vlastních slov považuje ocenění, které je nejaktuálnější – tím je první cena v posledním ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě (tedy z roku 2015). Posluchači mohli tohoto mladého umělce zaregistrovat již v rámci dramaturgie České filharmonie v roce 2011 při japonském turné, kdy se jako sólista představil v Klavírním koncertu b moll P. I. Čajkovského. Neznámý není Seong-Jin Cho ani hráčům Symfonického orchestru Praha FOK, se kterým provedl tentýž klavírní koncert v lednu letošního roku (taktéž v Japonsku).
V souvislosti s Pražským jarem však dostal Jin Cho možnost představit své umění v podobě sólového recitálu, který proběhl v sobotu 7. května v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Pro tento večer si Jin Cho zvolil skladby W. A. Mozarta, F. Schuberta a F. Chopina. Při úvodní skladbě, Mozartově Rondu a moll KV 511, jsem měla zvláštní pocit, že interpret si úplně nerozumí s nástrojem, což se však brzy ukázalo jako nesprávný úsudek. Jin Cho zkrátka jen vnímá Mozartovu hudbu mnohem romantičtěji, než bývá u pianistů zvykem. Nicméně, v případě Mozarta patřím k zastáncům zcela zřetelného, jadrného a svítivého klavírního tónu v melodických liniích, a tak mne trochu znervózňovaly spíše „matnější“ a artikulačně jakoby zamlžené plochy (což byl ovšem bezpochyby záměr), tvořené mimo jiné za hojného využívání levého pedálu, často ústící do dynamické polohy na hranici slyšitelnosti. Na druhou stranu, skladba byla zahrána nesmírně citlivě, introvertně a zadumaně, a to si Rondo a moll jednoznačně žádá. Takovéto momenty ve mně vždy vzbuzují všeobecnou otázku, nakolik se má interpret zaměřit na snahu o co nejdokonalejší, nejvěrnější dobovou (úhozovou) interpretaci, či na svůj vlastní pocit, jaký v něm daná skladba vzbuzuje, a tomuto obrazu pak přizpůsobit technické prostředky hry. Myslím, že obojí má své akceptovatelné aspekty, na jejichž základě jsem se přiklonila k závěru, že mi dané provedení není nejbližší, ale oceňuji originalitu samotného přístupu i provedení.
Měla-li jsem u první skladby v hlavě několik otazníků, od Schubertovy Sonáty c moll D 958 už jsem jen příjemně žasla a začala chápat, proč je tento drobný mladík vítězem chopinovské soutěže. Lyrická místa byla hrána s vřelostí a citem pro smysluplné vykreslení hudební fráze a především poslední věta, vystavěná na charakteristickém a pro pianisty nelehkém motivu repetovaných tónů v tečkovaném rytmu, zazněla v extrémním tempu s takovou lehkostí a kultivovaností úhozu, že mi to připadalo fyziologicky téměř nemožné. Podobně nevěřícně jsem kroutila hlavou pouze jednou, a to v případě Lang Langa. Stejně jako u něj, také u Seong-Jin Choa si nešlo nevšimnout neobvykle ohebného zápěstí i prstů, potvrzujících vzácně jemnou motoriku, kterou disponují převážně (pakliže ne pouze) pianisté asijského původu. Tento jev má za následek krásně medový tón, po jehož kombinaci s mimořádně rychlými tempy vzniká efekt zázračné klavírní techniky. To interpret potvrdil i v druhé půli večera, kdy si „pohrával“ s Chopinovými 24 Preludii op. 28. V důsledku všech již zmíněných specifik se posluchačům dostalo provedení, které sebou, dle mého názoru, přinášelo mnoho nových zvukových barev, vytvořených akrobaticky rychle se pohybujícími prsty se schopností působit zcela uvolněně. Dámy a pánové, jméno Seong-Jin Cho si zapamatujte. Mám silné tušení, že se rodí umělec, který bude ve světě vyprodávat prestižní koncertní síně, a my o něm ještě mnohokrát uslyšíme.
