K letošnímu Shakespearovu výročí si Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK připravil pro svůj květnový koncert (Smetanova síň, 4. 5. 2016 a následně 5. 5.) dramaturgicky pozoruhodný program: pod názvem „Shakespeare v hudbě“ nabídl svým posluchačům skladby inspirované Shakespearovou dramatickou tvorbou.
Na úvod večera zazněly tři ukázky z hudby Václava Trojana k proslulému loutkovému filmu Jiřího Trnky Sen noci svatojánské: Pokažené dostaveníčko, Rozkochané uspávání a Oberon a Titanie. Při sledování Trnkova filmu je divák pochopitelně vždy daleko více upoután jeho vizuální složkou, zatímco hudbu vnímá spíše jen jako zvukovou kulisu „ve druhém plánu“. Teprve při jejím samostatném provedení si můžeme dokonale vychutnat jemně probarvenou drobnokresbu Trojanovy partitury a ocenit, jak citlivě a nápaditě dokresluje jeho hudba snovou a lehce humornou atmosféru Trnkovy loutkové adaptace Shakespearova pohádkového příběhu. Orchestru FOK, vedenému Petrem Altrichtrem, se podařilo v oněch třech poměrně krátkých ukázkách postihnout tuto snově pohádkovou atmosféru téměř beze zbytku. I další číslo večera bylo inspirované Snem noci svatojánské. Patrně nejslavnější scénickou hudbu k této pohádkové komedii vytvořil v první polovině 19. století Felix Mendelssohn-Bartholdy. FOK ji připomněl posluchačům dvěma částmi: Notturnem a Svatebním pochodem. Notturno „stojí a padá“ s výkonem hráčů na lesní roh – a ty má FOK opravdu velice dobré. Slavný Svatební pochod vyzněl v lesku možná až příliš břeskném, takže připomínal spíš pochod vojenský než svatební. První půli večera uzavřel Mendelssohnův Klavírní koncert č. 1 g moll, op. 25. Jedenadvacetiletý skladatel ho napsal mimořádně lehkou rukou a vybavil ho spoustou efektních stupnicových běhů, rozložených akordů, blyštivých figurací a okázalých oktávových pasáží. Jedná se o posluchačsky neobyčejně přitažlivé dílo, a tak bylo možno přimhouřit oči nad tím, že nemá se Shakespearem nic společného. Holandský pianista Ronald Brautigam (kterého jsme u nás měli možnost slyšet před dvěma lety) hrál jeho krajní věty v neuvěřitelně rychlém tempu a se zjevným rutinním nadhledem, který však kupodivu tomuto koncertu víc prospěl, než že by mu uškodil. Volnou větu přednesl naopak velmi senzitivně, s řadou vysloveně kouzelných pianissim.
Smetanova raná symfonická báseň Richard III., která zazněla po přestávce, se názvem sice odvolává na shakespearovskou inspiraci, ale vlastní děj tohoto temného dramatu v ní postihneme jen zcela nezřetelně. Působilo-li její provedení ve výstavbě trochu rozpačitě, nebylo to v tomto případě tak úplně vinou orchestru či dirigenta. Ideovým vyvrcholením večera se stala závěrečná fantazie-předehra Romeo a Julie Petra Iljiče Čajkovského. V pomalém chorálním úvodu mohli posluchači ocenit působivou kombinaci klidu a utajeného napětí, v následující rychlé části pak orchestr postupně dosáhl až nečekaně dramatického výrazu. A pokud mi první uvedení „tématu lásky“ (anglický roh) přišlo v celkovém vyznění poněkud bezkrevné, pak v následujícím toku hudby orchestr vše napravil a vzepjal se k výkonu hodnému obdivu.
Petr Altrichter, který koncert po celý večer dirigoval, si bezpochyby zaslouží pozornost, přinejmenším pro svá vehementní gesta. Netroufám si odhadnout, zda byly všechny ty rozmáchlé pohyby funkční – bylo by asi zajímavé slyšet názor členů orchestru. Ale jsem si jistý, že pana dirigenta musela po produkci pořádně bolet ramena.
Třešínkou na tomto opulentním shakespearovském hudebním dortu bylo úvodní slovo dramaturga FOKu Martina Rudovského, otištěné na začátku programu. Nejenže bylo vtipné a erudované, ale pan Rudovský si dal tu práci, že sepsal svůj text ve verších. A to ne ve verších ledajakých, ale přímo v shakespearovském blankversu. Před jejich formální dokonalostí smekám klobouk.
