Izraelská klarinetistka Sharon Kam včera se svými hudebními přáteli zahájila komorní řadu MHF Dvořákova Praha. Jako její letošní kurátorka připravila dramaturgii, ve které představuje klarinet v nejvýznamnějších komorních dílech. Pro zahajovací koncert pozvala houslistky Isabellu van Keulen a Ulriku-Animu Mathé, violistu Volkera Jacobsena a violoncellistu Gustava Riviniuse, aby společně přednesli trojici slavných klarinetových kvintetů Wolfganga Amadea Mozarta, Johannese Brahmse a Maxe Regera. Publikum v pražském Rudolfinu tak v zaostření na klarinet zažilo jedinečný večer zvukové mnohotvárnosti a barevnosti.
Klarinetistka Sharon Kam je mimořádnou osobností. Každým svým tónem potvrzuje, že je právem nejvyhledávanější současnou hráčkou. Na podiu působí až démonicky a zcela přirozeně na sebe strhává pozornost publika. Role kurátorky komorní řady Dvořákovy Prahy se ujala s velkým nadšením. Mimo jiné i proto, že jak sama vzpomíná, právě v Praze se odehrálo mnoho klíčových událostí jejího hudebního života. Její vystoupení s Českou filharmonií na slavnostním koncertě u příležitosti oslav 250. výročí Mozartových narozenin ve Stavovském divadle bylo vysíláno v 33 zemích. Ostatně Mozartovi zůstala věrná i v dramaturgii svého prvního festivalového koncertu. Komorní večer otevřel Klarinetový kvintet A dur, K. 581, který Mozart komponoval v roce 1789 pro svého přítele a vynikajícího klarinetistu Antona Stadlera. Klarinet je především v prvních dvou větách velmi exponovaný a působí spíše sólový nástroj za doprovodu smyčcového kvarteta. Bylo ovšem velmi zajímavé sledovat, jak se role klarinetu a tím i hra všech protagonistů v průběhu celého večer měnila. Publikum mělo jedinečnou příležitost slyšet tři nejvýznamnější klarinetové kvintety, které se velmi vzácně uvádí společně na programu jediného koncertu. Důvodů je více, ale ten hlavní je zásadní – málokterý klarinetista si může dovolit tato obtížná díla hrát za sebou v jednom večeru. Ovšem jedná se o náročný úkol i pro ostatní hráče. Především proto, že je nutné v průběhu večera měnit způsob hry a plně ho přizpůsobovat klarinetovému partu, který se postupně mění od sólového nástroje po rovnocenný nástroj komorní.
Ačkoliv Isabelle van Keulen, Ulrike-Anima Mathé, violista Volker Jacobsen a violoncellista Gustav Rivinius patří mezi renomované sólisty a komorní hráče a se Sharon Kam spolupracují často a pravidelně, netvoří stálý soubor. To má při koncertech své přednosti i zápory. Z hlediska souhry se jednalo o tak náročný program, že publikum bylo spíše svědky, jak se na sebe tito skvělí hudebníci během večera postupně vylaďují a každou další větou začínají také všichni doslova společně dýchat. A to byl pro vnímavého posluchače zcela strhující proces, kdy každý rád odpustil, že například na souhru extrémně náročný Mozartův kvintet měl v této oblasti ještě rezervy… Zde bylo jasně slyšet, že se Sharon Kam není na pódiu sehrané přední smyčcové kvarteto, ale skvělí jednotlivci, kteří v akustice Rudolfina sami sebe ještě hledají. Přesto ale na pódiu zněl překrásný a stylově čistý Mozart. Živá mozartovská artikulace hry Sharon Kam místy spíše připomínala brilantní klasicistní klavírní techniku, ovšem v hávu zvuku klarinetu. Houslistka Isabelle van Keulen dokázala všechny akcenty sladit s měkkou hrou Sharon Kam a po zvukové stránce plasticky sjednotit i ostatní smyčcové nástroje. Její měkký a křehký zvuk z pozice prvních houslí nádherně doplňoval náročné party klarinetu. Snová druhá věta byla ve znamení překrásně vystavených sólových frází klarinetu, kdy Sharon Kam hned v úvodu večera doslova uhranula publikum. Na souhru a obtížné nástupy choulostivá závěrečná věta byla oříškem pro obě houslistky, ale bylo úchvatné sledovat, jak se obě dámy v dalším průběhu večera dokázaly na sebe vyladit…
Následný Klarinetový kvintet A dur, op. 146 Maxe Regera pak přinesl možná až příliš velký skok ve stylu i v hudební interpretaci. Nejen pro publikum, ale i pro samotné hráče. Ačkoliv Mozart v posledních dvou větách kvintetu pracuje s klarinetem již jako s rovnocenným komorním nástrojem, Reger do této role klarinet staví už od prvních tónů. Sharon Kam stále působila jako sólistka, ale to nebylo skladatelovým záměrem. V tomto ohledu myslím nic nelze vytknout Sharon Kam, ale ostatní hráči měli mnohem rychleji z hlediska záběru a intenzity změnit styl hry. Hlavně v úvodu zněl křehký a jemný zvuk houslistky Isabelle van Keulen málo intenzivně. Ostatní hráči byli nuceni se zvukově přizpůsobit a usměrnit. Bohužel tak nepříliš výrazně vyšly některé zajímavé harmonické posuny ve violoncellu a nepřesvědčivě působila i menší violová sóla. Reger toto dílo psal těsně před smrtí v inspiraci Brahmsovým klarinetovým kvintetem. Jedná se o velmi hlubokou působivou hudbu, kdy je klarinet místy využíván jako barevné tónové obohacení. Ve třetí pomalé větě Sharon Kam předvedla nádherně klenuté táhlé fráze v medovém barevném odstínu, na které již jednotlivé nástroje dokázaly ve stejné intenzitě skvěle navázat. Soubor pak až do samotného konce zněl velmi kompaktně a zvukově již vyrovnaně.
Brahmsův Klarinetový kvintet h moll, op. 115 přinesl jasné vyvrcholení celého večera. Ze hry Sharon Kam tu doslova běhal mráz po zádech. V rámci jedné dlouhé fráze dokázala vykouzlit obrovské zvukové rozdíly a neuvěřitelnou paletu barev. Klarinet navíc hned v první větě na mnoha místech nastupoval v naprostém pianissimu, kdy navozoval pocit, že nástroj neslyšitelně zní ještě před tím, než ho lidské ucho postřehne… Co bylo neuvěřitelné, právě ve chvílích, kdy se Sharon Kam zvuk klarinetu snažila tlumit, bylo možné si uvědomovat jeho sílu díky jeho barevné odlišnosti od ostatních nástrojů. Sharon Kam dokáže hrou mluvit i zpívat v agogice, která je tak výrazná, že svůj dech při hře přímo vnutí snad celému sálu. Především svým spoluhráčům. Ve druhé větě se poprvé objevily okamžiky, kdy spolu všichni členové stejně dýchali a to byla i místa, kdy již naplno odhalila své hráčské umění také Isabelle van Keulen. Ve frázích, kdy housle odpovídají na klarinetová sóla, dokázala zvukově skvěle reagovat na Sharon Kam a se zvukem si doslova pohrávala. V samotném závěru koncertu tak již zcela odhalila své úžasné hráčské kvality. Od místy až příliš křehkého zvuku v první polovině koncertu se ve čtvrté větě její housle rozezněly v takové intenzitě, jakoby je uchopil někdo jiný. První a druhé housle se již ve frázích zcela sladily a zněly doslova jako jeden nástroj a tak závěrečná čtvrtá věta byla skutečně nezapomenutelným zážitkem. Každý nástroj měl svou melodickou linku a hráči si mezi sebou doslova povídali. Poprvé bylo možné zcela v plné síle slyšet také neuvěřitelný záběr německého violoncellisty Gustava Riviniuse. V závěru koncertu tak hudba působila jako klidné Brahmsovo ohlédnutí za životem, byla cítit pokora, smíření, odevzdání. Před posledními tichými tóny zazněl klarinet jako poslední výkřik skryté bolesti. Nelze se divit, že si publikum vyžádalo přídavek – Schumannovu píseň Abendlied v Busoniho úpravě.
