Následující text může být chápán jako těžké provinění proti objektivitě novinářského řemesla a profesní etice, a proto ať jej vážený čtenář chápe spíše jako euforickou zprávu o mimořádné hudební události než seriózní zhodnocení jednoho z mnoha koncertů festivalu Wiener Festwochen 2011. Sobotní večer 4. 6. 2011, kdy se nad Vídní přehnala jedna z prvních letních bouřek a vzduch opanovalo červnové dusno, zavládla totiž bouřlivá atmosféra i ve Velkém sále Vídeňského hudebního spolku, v němž v programu pro nás tradičně novoročním vystoupil početně rozšířený soubor Concentus musicus Wien , aby za řízení Nikolause Harnoncourta oslavil rakouskou taneční hudbu 18. a 19. století a vysekl poklonu anonymním i zvěčnělým tvůrcům rakouského venkovského a městského folklóru. Dramaturgie večera, v níž si na své přišli jak hledáním nových souvislostí posedlí fajnšmekři, tak turisté lační vídeňských hudebních bonbónů, byla věnována tzv. zábavní hudbě Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791), Josepha Lannera (1801 – 1843) a Johanna Strause otce (1804 – 1849). Nebyl by to však Harnoncourt a jeho spříseženci, aby v interpretovaném tanečním repertoáru neodhalili nejeden melancholický nebo mrazivý stín, jako například v janičářských inspiracích Mozartových Německých tanců. Nepamatuji, že by se pode mnou houpalo pódium, na němž rád sedávám pro bezprostřední kontakt s hudebníky. Originální verze Straussova Radeckého pochodu op. 228 však rozhoupala pódium a zvedla hladinu adrenalinu v sále hned v úvodu večera. Následoval Straussův Valčík à la Paganini op. 11 , inspirovaný zvonkovým tématem finální věty Paganiniho Houslového koncertu č. 2 op. 7, Pastýřská čtverylka op. 217 , galop Karneval v Paříži op. 100 a valčík Řetězový most op. 4 . První polovinu večera uzavřely Mozartovy Kontratance KV 603/1, 609/1 (s parafrází Figarovy árie ze závěru 1. dějství Figarovy svatby) a 609/4 a Šest německých tanců KV 571 s tureckou hudbou v závěru. Druhá monotematická polovina večera byla věnována Josephu Lannerovi a jeho Pas de neuf podle Saveria Mercadanteho, mazuru Touha op. 89 , polce Hans Jörgel op. 194 , galopu Malapou op. 148a s pěveckým vystoupením hráčů na bicí nástroje, valčíku Tanec čarodějnic op. 203 s hrozivými zvukomalebnými efekty v úvodu, pochodu z baletu Corso Donati , polce Cerrito op. 189 , Loveckému galopu op. 82 a nádhernému závěrečnému valčíku Schönbrunnští op. 200 , který společně s první a předposlední skladbou večera zazněl již v Harnoncourtově Novoročním koncertu 2001 s Vídeňskými filharmoniky. Večer, jehož jedinou slabinou byla podle mého názoru časová předimenzovanost druhé poloviny koncertu, nepřitahoval jen atraktivním programem s řadou novodobých premiér, hraných z opisů rukopisných partitur, ale i bohatým a často nevídaným instrumentářem – hráči CMW až na občas nezvladatelnou pikolu úspěšně zdolávali nástrahy čtyř druhů klarinetů, deseti typů trubek (např. E, A, G basso, A basso), ofikleidy a řady bicích nástrojů. Nebyl by to Harnoncourt, aby publikum neupozornil na možnosti a nástrahy dobových nástrojů, nepoděkoval pomocníkům při mravenčí editorské práci a nezdůraznil vzájemný vliv skladatelů Lannera a Franze Schuberta. Večer sice končil bez přídavků, ale usměvaví hráči na pódiu a aplaudující publikum byly dostatečným stvrzením mimořádnosti recenzované koncertní události.
