Koncert all stars francouzsko-malijského kvarteta vrcholil 21. dubna v plném sále pražského Divadla U Hasičů trojími ovacemi ve stoje. Okamžitými, jednotnými, a tudíž naprosto přesvědčivými. A hlavně zaslouženými, tak intuitivní souhra a maximální ponor do hudby se neslyší často.
Hráč na africkou „harfu“ koru Ballaké Sissoko, nadžánrový violoncellista Vincent Segal, originální akordeonista Vincent Peirani a virtuóz na sopránový saxofon Émile Parisien ovšem nezvedali ze sedadel jenom publikum. Ačkoliv sami při hraní seděli, „nadzvedli“ občas i sami sebe. Především náruživě do hry ponořený Parisien při gradacích sól nevydržel a musel vyskočit na nohy. K místu ho vázala jen nutnost zůstat v dosahu mikrofonu, jinak by snad odletěl.
Kvarteto zahájilo koncert Sissokovou úpravou tradiční malijské melodie Ta Nyé. Ta ve střední části relativně jednoduchou dvouakordovou harmonií a přehledným rytmickým základem svádí k volné improvizaci. Díky čemuž se hudebníci vzájemně vyhecovali, dostali do nálady hned na začátku večera a zábavně natáhli kus oproti studiové verzi na násobnou délku. Ale především, ihned dostali do děje i diváky.
Ačkoliv ze studiového alba působí hudba kvarteta málem meditativně a tiše, vystoupení vyznělo mnohem pestřeji. Jistě, rozjímavé plochy nechyběly, ale občas do nich čtveřice vložila doslova euforizující drive. Třeba prostřednictvím repetitivní, dynamické figury Segalova cella v Time Burn. Největší „groove“ v tom snad nejnepravděpodobnějším nástrojovém obsazení pak pánové vygenerovali v převzaté Zawinulově kompozici Orient Express. Je to sice fráze, ale nelze to napsat jinak: Táhli jako čtyři lokomotivy onu legendární vlakovou soupravu z názvu skladby. Nekonat se koncert v divadle s pevnými sedačkami, jistě by se tančilo.
K atmosféře sounáležitosti přispělo i průvodní slovo. Velmi krátké, „neukecané“, nerušící od hudby, ale milé a „k věci“. Jako když se Segal vyznal z dlouholetého obdivu k českému houslistovi Břetislavu Novotnému, zmínil jeho interpretaci Bachových Sonát a partit i schopnost famózní improvizace na poli klasické hudby. Nebo když si pochvaloval návštěvu Musea Kampa: „Bylo deštivo, nikde nikdo. Mohl jsem si muzeum opravdu užít. Vystavovat takhle díla Františka Kupky v Paříži nebo New Yorku, tak tam bude fronta a šíleně narváno.“
Touláním vpřed
Koncert kvarteta také potvrdil výstižnost jeho názvu Les Égarés. Podle hudebníků se dá přeložit několika způsoby, ale správný je „Ti, co se toulají“. Sejdou z vyšlapaných cest naschvál a jen pro radost bloumají zvukovou krajinou. Dojdou tak na místa, která jiným zůstala dosud utajena. Krásná místa. Potulka ovšem není úplně náhodná. Kudy zamířit dál do líbezných zákoutí poznají hudebníci, kdykoliv některý z nich narazí na něco hezkého.
Jinými slovy, nehrálo se na žánry ani na přesnou interpretaci kompozic. Cílem byla cesta v souladu a shodě. Hudebníci vědí, že nemusí hrát a „vést“ pořád všichni. Ač repertoár byl už autorsky „prošlapán“ a nahrán pro album Les Égarés, v pestré dramaturgii vystoupení se přirozeně střídaly sólové pasáže s dialogy, trialogy a tetralogy. Kdykoliv někdo během sólového výstupu narazil na zajímavý motiv, ostatní se po jeho „naposlouchání“ přidávali k „hejnu“ a pomáhali ho rozvíjet. Například Peiraniho lehce balkánsky působící melodie Izao se vyhoupla až z delší z hypnotické, kontemplativní pasáže, kdy nad violoncellovým drónem neposedně improvizoval Sissoko na koru. A motiv nahozený Peiraniho akordeonem se nečekaně rozletěl novými směry ve variacích Parisienova sopránového saxofonu a impromptu „proplétačce“ všech nástrojů.
Dokonalou ukázkou, jak kvarteto pracuje s volným prostorem a dokáže si nepřekážet i táhnout za jeden zápřah, poskytla například Peiraniho skladba Nomad Sky. Exceloval tu Segal. V úvodní sólové pasáži evokovaly vzletné flažolety violoncella volný prostor mezi nebem a zemí. Pozdější rytmické příklepy smyčcem na struny zase evokovaly syrovost stepi či pouště. Když zněly všechny čtyři nástroje, intervaly mezi tóny ještě rozšiřovaly dojem volnosti a nedozírnosti.
Zvláště Segal a Sissoko neváhali používat svoje nástroje netradičně, jako rytmické. Sissoko občas „zašustil“ na ozvučnou koženou blánu, nataženou na dýňovém korpusu kory, jako kdyby hrál metličkami na virbl. Střídání jemného rytmického tahu s harfovým zvoněním kory vytvářelo celou škálu zajímavých dynamických kontrastů. Ačkoliv všichni hráli bez elektronických efektů a sázeli na čistě akustický, pouze zesílený sound, zpestřovali ho velmi vynalézavě. Třeba i tím, že Peirani do virtuózních zvukových kaskád akordeonu ještě „přizpěvoval“. Vokální koloratury posílal přes malé mikrofonky ozvučeného akordeonu a jakoby frekvence nástroje ještě „zmnožoval“.
Na závěr hlavního bloku před přídavky si kvarteto schovalo chytlavý kus Esperanza, převzatý od italského akordeonisty a skladatele Marca Perroneho. Hybný rytmus dokonce spontánně roztleskal publikum. Co se dělo po doznění posledního tónu je již popsáno v úvodu recenze.
Z pódia zazněla pozvánka, že se Vincent Peirani stane rezidenčním umělcem 9. ročníku Maratonu hudby Brno. V termínech od 8. do 11. srpna 2024 vystoupí hned třikrát. V projektu Jokers, sólovém recitálu a samozřejmě i s Les Égarés. Po vystoupení, v předsálí a ve frontě u šaten, pak několikrát zazněla obměna věty „jedeme do Brna, tohle musím slyšet znovu“.
Pozn.: Profilový rozhovor s Vincentem Peiranim přinese červnová Harmonie.
