MOSKVA
Dne 23. 3. 2005 se na Nové scéně Bolšovo těatra v Moskvě udála premiéra dlouho očekávaného a diskutovaného díla – opery Děti Rozenthala . Ještě předtím, než kdokoli mohl slyšet hudbu či číst libreto opery, žila celá Moskva otázkou, zda je možné ukazovat na nejváženější ruské scéně takovou „hrůzu a urážku ruské kultury“. Opera vzbuzovala takovou pozornost, protože se po 30 letech jednalo o první operu, která vznikla přímo na objednávku samotného divadla, Bolšovo těatra. Protože je divadlo státní institucí, mohlo dojít dokonce i k tomu, že jednu ze zkoušek opery navštívil jistý poslanec ruské dumy a horlivě pak prohlašoval, že se musí dílo zakázat. Celý tento rozruch před premiérou by tak mohl vyvolat mínění, že dílo samotné je nějak skandální. Naprostý opak je však pravdou. Opera je po hudební stránce až konzervativní, za všechny diskuse může evidentně autor libreta, Vladimir Sorokin , méně pak už libreto samotné. Sorokin je jedním z nejpopulárnějších současných ruských spisovatelů a téměř každé jeho nové dílo je už tradičně spojeno s nějakým skandálem. Takže i pokud by Sorokin napsal to nejtradičnější dílo, strhnou se někde v Rusku dozajista nějaké protesty. Děti Rozenthala jsou prvním Sorokinovým pokusem o libreto a musím přiznat, že zdařilým. Velký vědec Alex Rozenthal provádí pokusy klonování a poté, co je vyhnán z nacistického Německa, nachází útočiště v Sovětském svazu a sám Stalin podporuje jeho pokusy. V 70. letech pak Rozenthal naklonuje pět skladatelů – Wagnera, Verdiho, Čajkovského, Musorgského a nakonec Mozarta. Druhá část opery se odehrává v Moskvě roku 1993, kdy profesor již zemřel a pět skladatelů se musí živit jako potulní baviči na ulici. Mozart se zamiluje do prostitutky Táni, její pasák se mstí a otráví všechny skladatele. Čtyři umírají, díky imunitním látkám zůstává pouze Mozart „Už nejste. Odešli jste navždy. A já jsem zůstal na světě sám“. V celém technickém a genetickém světě vyhrává či vlastně prohrává lidský cit. Samotné postavy skladatelů i jejich konfrontace – nejprve s totalitními režimy, potom s drsnou realitou současného života té nejhorší spodiny v Moskvě – dávají obrovské možnosti k rozličnému hudebnímu zpracování. Skladatel Leonid Děsjatnikov vytvořil operu pestrou, zábavnou, ale postrádající vlastní styl, někdy dokonce zachází za hranici vkusu při téměř muzikálových výstupech. Dílo je naprosto tonální, skladatel sám přiznává, že záměrně vychází z tradice opery 19. století, což je znát zvláště v druhé půlce opery „Ä la Verdi“. Snaha odlišit jednotlivé výstupy opery podle skladatelských stylů pěti hrdinů je méně výrazná nebo zůstává skutečně u prvních nápadů. Toto téma je obrovskou výzvou a jistě by se hudebně dalo využít víc. Zajímavé jsou velké sbory, které vycházejí z ruské sborové tradice, či jinde až minimalistické úseky v orchestru s opravdu výbornou instrumentací. Skvělé jsou samozřejmě výkony všech sólistů – ruských pěvců s velkými hlasy, sboru i orchestru pod vedením uměleckého šéfa divadla Alexandra Vedernikova . Scéna a režie je poměrně velkolepá, využívá hodně baletního pohybu a vůbec masy lidí na scéně. Shrnuto – skandál se nekonal, stovky bodyguardů v divadle a před ním tak patřily pouze k ruskému koloritu.
