Letošní dramaturgie festivalu soudobé hudby MusicOlomouc se – po obecných liniích předchozích ročníků zaměřených na klavírní tvorbu či ženy skladatelky – soustředila na šest konkrétních jmen, jimž poskytla profilové programy. „Titulní“ skladatelé pak vždy zároveň vystoupili i jako interpreti. Festival MusicOlomouc letos ve dnech 25. 10. – 13. 11. nabídl celkem pět koncertů, tradičně v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého – v Kapli Božího Těla a Atriu.
Festival zahájil 25. října Quasars Ensemble (Daniel Oliver Moser – viola, Eric Lamb – flétna, Peter Mosorjak – housle, Arne Kircher – violoncello, Ivan Buffa – klavír) programem nazvaným „MOSER!!“. Úvodní Elusive Thoughts polského skladatele Tomasze Skwerese nabídla vkusnou sazbu současného smyčcového tria s důrazem na celkový zvukový dojem, zároveň s prosvítajícími melodiemi a motivy ve všech umně vyvážených partech. Slovenský skladatel Ivan Buffa pak ve své Quasars pro klavír a violu dosahuje skutečně působivého „vesmírného“ zvuku preparovaným klavírem (za použití různých způsobů zatlumení a ruchů) s širokým dozvukem i technikami ve violovém partu – tedy bez jakýchkoli elektronických efektů. Přívětivý proud impresí i „expresí“ nabídla Une lettre de Vincent Tristana Muraile. Vysokou interpretační úroveň udržoval Quasars Ensemble v těchto, ale i v méně přesvědčivých skladbách, kupříkladu FA argentinské autorky Maríi Cecilie Villanuevy pro violu a violoncello, v níž vlastními slovy usiluje „o vytvoření témbru, jenž jako by vycházel z jedinečného, rozšířeného nástroje s mnoha nuancemi“. Oba nástroje hrají unisono nebo si „předávají“ tóny a ano, vytvářejí jiný témbr – tato idea „hypernástroje“ je ale jednoduše instrumentace, zvuková etuda.
Druhá polovina večera byla, jak již napověděl jeho název, věnována tvorbě rakouského skladatele a violisty Daniela Olivera Mosera: odlehčené Angry Birds na motivy populární série mobilních a počítačových her – s typickými „gesty“ herních soundtracků, vkusně zpracovanými zvukovými efekty i trochou narativnosti. Ve světové premiéře pak flétnista Eric Lamb přednesl dvacetiminutovou Moserovu El jardin de senderos que se bifurcan na motivy povídky J. L. Borgese Zahrada, v které se cestičky rozvětvují. Tato skladba, která zaujala především nápaditým „cyklickým“ programovým slovem, je ten typ „variabilní“ kompozice, kterou by bylo dobré slyšet vícekrát a dobře poznat, aby bylo možné docenit – nebo alespoň nahlédnout – ony naznačené možné kombinace, varianty aj. (tedy něco, co bylo možné dosud jen jednou). Závěrem byly jako Cycle for String Instruments uvedeny skladby Consideration III, Four Verses after T. S. Eliot a Three Drawings s interprety rozmístěnými v prostoru kaple. Šlo o přívětivou, vcelku „bezpečnou“ hudbu, bez většího kontrastu a náboje – především v částech, kterým by napomohlo být vypjatější. V tišších, mírnějších polohách ale fungovala mnohem lépe.
Zajíc v pikli a problém umělé inteligence
Ensemble for New Music Tallinn vystoupil 29. října s programem „YAZDANI!!“ (a snad bychom mohli říci i „KEPRT!!“) obsahujícím tři premiéry různého druhu. Tou „nejvyšší“ byla světová premiéra The Blurry Silhouettes Iva Medka pro smyčcové trio, klavír, flétny a vokály (Aneta Podracká Bendová a Hana Hána). Citlivé, precizní propojení hlasových technik a instrumentální složky vykreslilo krásné (a místy až zlověstné) zvukové plochy.
Íránský skladatel a dirigent tohoto večera Arash Yazdani přispěl svojí tvorbou ve formě české premiéry Instruction Manual of How to Learn Stop Worrying and Love the Bomb in 5 minutes pro kvarteto otamatonů, japonské hudební hračky – nástroje ve tvaru osminové noty, kterému je třeba otevřít tlamičku, aby vydával prazvláštní zvuk, jehož intonaci upravuje senzor na „nožičce noty“. Zvuk tohoto předmětu by se dal připodobnit k jakýmsi elektronickým dudám (s protrženým reproduktorem), ladění rádia nebo zkoušce sirén. Přibližně čtvrthodinová kompozice pak sestávala z minimalistických ploch, místy kvazi elektro-industriálních názvuků, glissand (včetně efektního přepínání oktáv uprostřed skluzu), rytmických a melodických patternů, kánonů aj. Výsledkem je výstřední hudební hříčka, ale také důkaz, že melodie i harmonie je s tímto předmětem možná. Naposledy viděl festival něco podobného před šesti lety, kdy zde Ondřej Adámek představil svoji Airmachine, ačkoli šlo o mnohem propracovanější nástroj a působivější kompozici.
Ohniskem tohoto programu byla ovšem česká premiéra přepracované verze opery Marka Keprta Hibiki, aneb Nekulmuj zajíce v pikli, jejíž původní podoba byla uvedena v premiéře jako Hibiki, Hibiki, vzhmoť na Dnech nové opery Ostrava 2020. Tato nová podoba byla připravena letos pro Ensemble for New Music Tallinn a poprvé představena 30. září právě v Estonsku. Je to verze upravená a poněkud redukovaná (s méně „prostorovým“ řešením, také byly vypuštěny některé motivy, které jsme slyšeli před třemi lety v Ostravě), v úpravě pro smyčcové trio, klavír a tři vokály. Zpěvačky Laura Štoma a Mariliis Lahesalu po stranách pomyslného podia zpívaly a náročný český text vyslovovaly znamenitě, sám skladatel pak exceloval v roli vypravěče a především „hlasového umělce“, zvučně vychutnávajícího drahý japonský nápoj. V rámci těchto pomalu rozvíjených situací na velkorysých časových plochách v mírné dynamice a v pološeru jemného light designu zazněly některým posluchačům již známé průpovídky hravého, humorného libreta („dvakrát čeř jemnou šeř…“), které byly i zde zachovány. Zatímco premiérové ostravské uvedení mělo větší výpravu, bohatší melodický materiál a více scénické akce, olomoucká verze pak zaujala lepším zvukem, vokálními výkony a – díky prostoru atria – skutečně magickým koncem.
Španělský skladatel a klavírista Gustavo Díaz-Jerez 1. listopadu v Kapli Božího Těla představil jedenáct kusů z početného cyklu skladeb pro sólový klavír (a volitelně elektroniku) Metaludios, vznikajícího od roku 2013 dodnes. Každou z těchto skladeb charakterizuje odlišný výraz, zároveň je propojuje autorův charakteristický tvůrčí jazyk, který sám nazývá „algoritmickým spektralismem“, v němž vychází z komplikovaných matematických procesů i kompozičních metod spektralismu. Díaz-Jerez s oblibou využívá techniky „inside piano“ – flažolety, manipulaci se strunami klavíru, preparaci a další nápaditou práci s tělem nástroje, včetně pečlivé práce s dozvukem a rezonance samotného klavíru k dosažení neobvyklých efektů (zde kupř. v Melussyne). Na klaviatuře pak zaujme širokou paletu výrazových poloh od jemného úhozu až po násilné clustery celým předloktím (zejm. Microsuite či Homenaje a Antonio Soler). Jako skladatel i interpret v jedné osobě také klade důraz na charakter každé dané skladby, v součinnosti s daným hudebním materiálem a způsoby, jak jej podpořit – zjevně ho baví i „mapování“ hudby k pohybům rukou (a naopak), čímž vznikají až jakési „vizuální hříčky“. (Stheno). Je třeba také zmínit, že se jedná o přiměřeně stručné a přívětivé skladby. V některých kompozicích pak využívá elektronickou složku; v Cassini’s dream je nahrávka z produkce NASA reálně základem, nad nímž klavírní part do volného prostoru jemně rozvěšuje tóny a motivky, a citlivě tak dokresluje výchozí „zvuk“ magnetického pole Saturnu. Nebo v „rozladěné“ Nonlinear recurrences díky přednahrané stopě obsahující klavír v netradičním Bohlen-Pierceově temperovaném ladění, rozdělujícím periodu (zvanou tritávu) na třináct půltónů.
Krok do světa zřejmě nejdiskutovanějšího problému posledních měsíců – umělé inteligence – učinil Díaz-Jerez ve skladbě Long Short-Term Memory. Tuto skladbu, uvedenou v Olomouci ve světové premiéře, vytvořil stroj – konkrétně projekt Google Magenta, který „nastudoval“ soubor Metaludios a na základě svých zkušeností vytvořil skladbu v tomto duchu. Otázkou je, nakolik (tato) umělá inteligence přemýšlí nad různými možnostmi – tak jako lidský tvůrce (vzpomeňme na zápisníky mnohých skladatelů s desítkami různých variant motivů a témat). Nebo svoji hudbu píše „na první dobrou“? Ve srovnání s ostatními kusy tento zněl blíže druhé variantě. Nakolik skladatelův hudební jazyk imituje dobře (místy až formou přímé citace), je to zjevně slabší než jeho originální materiál. Méně „záměrné“ – necítil jsem zamyšlení nad celkovým tvarem. Nemá ale smysl před těmito nástroji zavírat oči nebo je apriori odsuzovat bez snahy pochopit, jak je lze využít co nejlépe. Gustavo Díaz-Jerez je zajímavý, velice schopný skladatel i klavírista a je dost dobře možné, že někdy příště přiveze skladby, v nichž bude integrovat schopnosti umělé inteligence v cílevědomé spolupráci s vlastní invencí.
Hypnagogické meditace a trojí simultánní provedení
Ansámbl Konvergence, zde ve složení Roman Hranička (housle), Anna Romanovská (housle), Ondřej Štochl (viola), Sebastian Tóth (violoncello), Jiří Lukeš (akordeon) a Egli Prifti (klavír), přinesl 6. listopadu program tvorby svých tradičních skladatelů pod názvem „ŠTOCHL/LUKEŠ!!“.
Zatímco „studijní“ Smyčcový kvartet č. 2 – Aproximace Jiřího Lukeše z roku 2011 je skladba bez větších přesahů nad rámec běžné současné tvorby, v kompozici O spánku, NREM-REM z roku 2019 již Lukeš umně vykresluje neotřelou zvukovost upomínající charakteristické vjemy hypnagogických halucinací, onoho zvláštního přechodového stavu mezi bděním a spánkem, v němž je čas nejistý, vše je zpomalené, postupně utichající – ale také ono dobře známé „škubání“ během usínání a další pocity, které právě tehdy přicházejí. Sám skladatel pak prokázal i své interpretační schopnosti a pevnou kontrolu rozličných zvukových možností akordeonu. Ondřej Štochl byl též zastoupen dvěma skladbami; v sérii miniatur Rozcestí pro smyčcové kvarteto načrtává křehkou plochu ne zcela rozeznělých nástrojů a typicky exponuje své hudební ideje osekané a ohlazené na čistý tvar – tedy alespoň jeho osobitý pohled na podstatu znějící myšlenky. Tři echa před úplňkem ve verzi pro cello a klavír se pak snaží zachytit zvukovost prchavého momentu, v němž delikátnost situace naviguje skrze nepředvídatelné melodie.
Zazněla také niterná In croce Sofie Gubajduliny s vyváženým duetem expresivního violoncella (postupně se stávajícího čím dál více zpěvným, jak přechází od mikrotonality do diatoniky) a partu akordeonu tančícího okolo několika obrysů melodických linií. Večer uzavřela Sonáta pro violu a klavír Bohuslavu Reynkovi, v níž Pavel Zemek-Novák za použití omezené palety svých typických výrazových prostředků jako obvykle dosahuje maximálně účinných hudebních gest. Působivá, emotivní skladba, s až exaltovanými party violy i klavíru ve znamenité interpretaci Ondřeje Štochla a Egli Priftiho.
Poněkud odlišný způsob poslechu i prezentace hudby nabídl závěrečný program „KOTÍK!!“ 13. listopadu, na němž se představil Petr Kotík společně s Ostravskou bandou a hosty. Během svého úvodního slova ocenil skladatel přínos tohoto festivalu i přetrvávající záštitu olomoucké univerzity nad jeho konáním: „Není moc univerzit na světě, které pořádají takový festival. Žádnou jinou takovou neznám“. Připomněl také podle něho nejdůležitější součást tvorby – „zbavit se banalit“ – a poskytl též klíč k nahlédnutí svého tvůrčího přístupu: hudebních „situací“ spíše než narativních forem.
I tento program Kotíkovy hudby se vyznačoval simultánním provedením několika skladeb, nebo alespoň jednotlivých, v zásadě nezávislých, ale rovnocenných partů. Již úvodní Antonio / Collage pro sólové perkuse (Martin Opršál) se vstupem houslí (Hana Kotková) a lesních rohů navodila takovouto hudební situaci. Přispěla k ní nanejvýš poutavá houslová melodická linie, s až klasicko-romantickými i barokními názvuky, ale prosta epigonství nebo vůbec derivativnosti, dále fortissimo malého bubnu, jemný vibrafon a další perkuse – a scelující podklad lesních rohů. Podobně Two in One, jež sestávala ze současného provedení skladeb Piano Piano pro sólový klavír (zde v rukou Marka Keprta) a Strings and Lines: Impartial Movement pro housle (Hana Kotková), tedy dvě de facto nezávislé, ale půvabně se propojující linie. Na každý jeden z těchto sólových hudebních proudů by se dalo pozorně soustředit a dostávat se hlouběji a hlouběji do jeho odvíjení. Jsou to totiž velice propracované, soustředěné, myšlenkově hutné skladby – a nyní jsme tu měli dvě takové najednou.
Závěrem zaznělo pásmo Many Many Women Plus složené z výňatků tří starších Kotíkových skladeb ze 70. let Many Many Women, There is Singularly Nothing a Drums. Rozsáhlá kompozice Many Many Women byla na loňském festivalu NODO uvedena v kompletní šestihodinové verzi, a byla to mimořádná zkušenost. Nyní zazněla sice mnohem kratší verze – výňatek trvající něco málo před půl hodiny, ovšem obohacený o další „úrovně“ – vokální part Ireny Troupové na text Gertrudy Stein a až překvapivě melodický part Martina Opršála hraný na pouhé tři bubny. Melodie dechů (zde byl skladatel zároveň interpretem), operní zpěv a recitativy i perkuse do sebe zapadaly obzvlášť dobře. Což opět nebyl nutně zamýšlený účel – jen přirozené vyústění situace.
Výborná interpretace této fascinující, stále proměnlivé, přitom dosti „statické“ hudby završila neobyčejný večer i celý letošní festival, jehož letošní edice přinesla znamenité programy, pozoruhodné autory i kvalitní interprety.
