Na závěrečném koncertu abonentní řady „B“ 26. dubna 2023 ve Dvořákově síni Rudolfina nabídla Česká filharmonie svým posluchačům exkluzívní program: Klavírní koncert fis moll op. 20 Alexandra Skrjabina a Smuteční symfonii c moll Asrael op. 27 Josefa Suka. Neméně exkluzívní byli i hostující umělci – pianista Daniil Trifonov a dirigent Jakub Hrůša.
Skrjabinův raný Klavírní koncert fis moll (jediný skladatelův klavírní koncert) má výrazně romantické rysy, ale uslyšíme v něm také mnohé z toho, co je charakteristické pro Skrjabinovu pozdější tvorbu. Přestože je pianisticky efektní a posluchačsky vděčný, na koncertních pódiích se s ním setkáváme málokdy – jedním z hlavních důvodů je jeho mimořádná technická náročnost.
Daniil Trifonov ovšem nejenže nemá s technikou sebemenší problémy, ale navíc je to umělec nesmírně charismatický. Klavír je zjevně nedílnou součástí jeho osobnosti i hlavním prostředkem jeho komunikace se světem. Když Trifonov usedl ke klavíru, vše ostatní kolem něho jako by zmizelo. Od prvního nástupu klavíru pak posluchači vnímali jen pianistu a Skrjabinovu hudbu. Trifonovovy pohyby jsou neuvěřitelně vláčné a úplně samozřejmé. Nic není vypočítáno na vnější efekt. A přitom je jeho technika skutečně fascinující – díky ní dosahuje pianista mnohdy až neslýchaných zvukových efektů (strhující závěr I. věty, vervní druhá variace ve II. větě, závratně rychlé rozložené akordy na začátku III. věty). V lyrických partiích dokáže Trifonov posluchače doslova „chytit za srdce“, a to už hned v chopinovsky melancholickém prvním vstupu klavíru v úvodní větě. Ve zvukové barevnosti se Trifonovovi může vyrovnat jen málokdo (v 1. variaci ve II. větě šplouchal klavír jako horský potok, 4. variace evokovala ptačí zpěv). Úžasná je také klavíristova schopnost modulovat dynamiku: od zvučných forte, která – aniž by zněla tvrdě – málem že nezbořila sál, po něžná pianissima, která hladila jako nejjemnější samet.
Vnímat při Trifonovově elektrizující hře orchestr není příliš v lidských silách. Filharmonie hrála samozřejmě skvěle, Jakub Hrůša vypracoval orchestrální složku do nejmenších detailů a vycházel klavíristovi po všech stránkách vstříc. Skrjabin v tomto díle sice nedopřává orchestru příliš prostoru, aby se mohl sám výrazněji prosadit, ale i tak měli posluchači mnohokrát možnost ocenit kvality orchestrálních hráčů, kupř. nádherně měkké smyčce v tématu k variacím II. věty anebo krásně vyzpívanou klarinetovou melodii ve druhé variaci této věty.
Na jedinečné provedení Skjrabinova Klavírního koncertu reagovalo publikum oprávněně velkým aplausem a Daniil Trifonov zahrál ještě přídavek: klavírní transkripci šesté části Bachovy kantáty Herz und Mund und Tat und Leben BWV 147, kterou vytvořila v roce 1926 anglická pianistka Myra Hess. To, jak v této skladbě kouzlil Trifonov se zvukovými barvami, už hraničilo s magií.
Sukova pětivětá Smuteční symfonie Asrael patří k nejvýznamnějším a nejnáročnějším symfonickým dílům české, či lépe: evropské hudby první poloviny 20. století. Suk tuto skladbu, jež v názvu nese jméno anděla smrti, připsal památce Antonína Dvořáka a své ženy Otilky, Dvořákovy dcery, která zemřela rok po smrti svého otce.
Rozsáhlá závažná kompozice klade velké nároky na interprety i na posluchače. Jakub Hrůša je zaníceným obdivovatelem a propagátorem Sukova Asraela – dirigoval ho už na svém absolventském koncertě v roce 2004 a v roce 2020 vydal jeho nahrávku se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Má toto dílo dokonce natolik zažité, že je v Rudolfinu dirigoval zpaměti – což samo o sobě by stačilo, aby vzbudil obdiv a respekt. Jakub Hrůša zná ovšem Sukova Asraela skutečně do poslední noty a dokázal skladatelovo hudebně-filozofické dílo o Smrti a Osudu tlumočit s naléhavou upřímností, z níž chvílemi mrazilo v zádech. O Hrůšově osobním zaujetí vypovídalo každé jeho gesto, každý sebenepatrnější pohyb jeho prstů – dirigent provázel posluchače komplikovanou Sukovou partiturou jako skutečný znalec, který přesně ví, čemu a v kterém okamžiku je nutné věnovat pozornost. Myšlenky plynuly působivě a logicky jedna za druhou, nezazněl ani jediný tón, který by byl bez významu. Hrůšova gesta dokonce jako by vizuálně dotvářela to, co nebylo možné zachytit do not. A orchestr působil dojmem, že reaguje na dirigentova přání snad ještě dřív, než byla naznačena pohybem. Chválu zaslouží všichni hráči jeden vedle druhého, dva však přece jen musím jmenovat samostatně: koncertního mistra Josefa Špačka s jeho kouzelnými sólovými vstupy a tympanistu Michaela Kroutila, který měl v této skladbě nepoměrně víc práce než kde jinde. Tympánům totiž přisoudil Suk v Asraelovi úlohu mimořádně významnou: ve třech větách (v první, čtvrté a především pak v páté) dokonce tympány exponuje hned v úvodních taktech.
Udržet pozornost publika v tak náročné a dlouhé skladbě se zdá být nemožné. Hrůšovi se to podařilo – a to s naprostou samozřejmostí (svůj podíl na tom bezesporu má i jeho obdivuhodná fyzická kondice). Když po doznění závěrečného akordu zůstaly jeho ruce ještě dlouho vztažené vzhůru, vnímal jsem to jako gesto, které už nesměřovalo k orchestru a posluchačům, ale někam nad nás. A obecenstvo – u vědomí výjimečnosti tohoto provedení – odměnilo dirigenta i orchestr potleskem vstoje.
