Světové operní premiéry nejsou tak četné a nastudování nové současné opery je samo o sobě hudebním svátkem. Bruselská královská opera si tentokrát nezadala dílo – jak by se možná dalo předpokládat – u mladého belgického skladatele, ale u 46 letého milánského skladatele Lucy Francesconiho. Ten vytáhl přes 200 let starou, poměrně známou báseň Samuela Taylora Coleridgeho The Rime of the Ancient Mariner , z které mu Umberto Fiori udělal operní libreto s názvem Ballata . Fiori neodvedl nejlepší práci, Coleridgeho nekonečný boj člověka s přírodou je na scéně dost fragmentární a i přes titulky nad jevištěm pro diváka ne vždy srozumitelný.
Ballata je zejména ódou na moderní hudební divadlo. To je nejen zásluha Francesconiho, ale zejména tvůrce bruselské produkce Achima Freyera . Tento žák Bertolda Brechta sice už dávno překročil důchodovou hranici, ale nápady jen srší. Freyer se postaral jak o režii, tak i o výpravu. Skoro všechny role jsou zdvojené, to znamená, že postavy mají rozdílnou přední a zadní stranu a otáčejí se před publikum podle toho, blíží-li se příběh současnosti nebo minulosti. První dějství je možná trochu statické, avšak z druhého dějství se stává jakási groteskní koláž, ve které se Freyer nezalekne použít starých divadelních triků.
Je-li Ballata scénicky výborná, pak hudebně je přímo vynikající a posluchač se ani nemusel zúčastnit kurzů o soudobé hudbě. Je to sice subjektivní, ale Francesconiho Ballata je pro mě mnohem zajímavější než třeba Tři sestry Petera Eötvöse, nedávno představené ve stejné opeře. Nový šéf bruselské opery Kazushi Ono mě nadchnul. Má neobyčejný cit pro současnou hudbu, jak orchestr, tak i sbor opery skvěle rozehrál a rozezpíval. Přitom Francesconiho partitura není žádná hračka pro děti, někdy to s technickými nároky na interprety dokonce trochu přehání. Například dva ženské sbory, umístěné v různých výškách do diváckých křesel a hlasově elektronicky manipulované, vytvářejí parádní zpěv sirén a jejich závěrečné představení je velmi působivé. O nic jednodušší to nemá ani mužská část sboru, většinu času jsou jejich těla skoro celá ponořená pod úroveň scény. Nároky na interprety mi Francesconi připomíná Janáčka, od mladého námořníka vyžaduje neobyčejný hlasový rozsah a k tomu ještě virtuózní falzet. Barytonista Anders Larsson s tím měl potíže. Maďarská mezzosopranistka Ildiko Komlósi (Život ve Smrti) a německý tenorista Eberhard Francesco Lorenz (Smrt) vynikali ze sólového ansámblu nejvíce.
Říká se, že současná hudba se zalíbí až po několikerém poslechu, z neobyčejně nadšené reakce publika po premiéře s častými výkřiky „bravo“ jsem měl dojem, že to nemusí platit vždycky.
