Koncert Orchestru Berg 1. 6. ve Studiu Hrdinů Veletržního paláce byl dalším alternativně soudobohudebním příspěvkem Pražského jara (vedle koncertu v Národním technickém muzeu) do festivalové programové mozaiky. Opět sázka na jistotu – Berg je tuzemskou vlajkovou lodí soudobé hudby a navíc má stálé, početné a věrné publikum.
Do první poloviny zařadil orchestr skladby, které už prověrkou jeho sezon prošly – Respire od Pierrea Jodlowského jsme slyšeli v rozestavěné stanici metra Petřiny v květnu 2014 a Koncert pro beatboxera a orchestr od Anny Meredith před dvěma roky v Roxy. Společným jmenovatelem programu byl hlas, v první skladbě to, čím je hlas nesen – tedy dech. Hudební forma Jodlowského audiovizuální kompozice je propojena s videoprojekcí o dvou částech, první naturalističtější, v níž je princip nádech-výdech včetně zádrží zpodoben explicitně na videu a hudba je jeho zvukovou projekcí, druhé poetičtější, přičemž v závěru se panorama promítaných postav působivě prolnulo se světelnou režií, gestem dirigenta a akcí hudebníků na pódiu.
Peter Strenáčik jako sólista ve skladbě Anny Meredith upoutal už před zmíněnými dvěma roky, ovšem vzhledem k tomu, že díky jeho partu je to skladba mimořádně atraktivní a že on sám v ní podává závratný, slovy jen těžko popsatelný výkon, je to přesně ten typ hudby, kterou si člověk půjde rád poslechnout kdykoliv znovu. Je v ní artistní vklad, je v ní sofistikované skladatelské řemeslo (spoluúčinkuje sboreček scatujících vokalistů – v tomto případě členové vokální skupiny Skety Petra Wajsara plus Tomáš Reindl – a ano, to všechno, co jsme slyšeli, je opravdu zapsáno v notách), je to seriozní a je to i zábavné. Asi by člověk musel sám být beatboxerem, aby dokázal posoudit, jak si Peter Strenáčik ve svém partu vedl. Protože beatbox je v podstatě bicí nástroj, kde zdrojem zvuku jsou mluvidla, můžeme ocenit přesnost, souhru, koncentraci. Jen Anne Meredith a ještě možná dirigent Jan Kučera, který nastudoval celý program za indisponovaného Petera Vrábela, by věděli, co spadlo (pokud vůbec něco) pod notový pult, a jen Streno ví, čím možná překvapil sám sebe. Dojem byl strhující.
Nová skladba Petra Wajsara, objednávka Pražského jara, měla být patrně dramaturgickým vrcholem večera, ve mně osobně ovšem vzbudila spíše rozpaky. Obsahová specifikace zadání nebývá v takových případech pravidlem a možná že složit něco na způsob Brittenova „Průvodce mladého člověka orchestrem“ s tím, aby to bylo jakési kompendium hudby 20. století, prostě Wajsarovi nesedlo. Kompozici Zbývá jen píseň (název skladby je parafrází titulu knihy Alexe Rosse Zbývá jen hluk) pojednal skladatel jako melodram s videem, za opěrné body zvolil charakteristické stylové trendy hudby 20. století, ve ztvárnění se ale slyšitelně pere didaktický záměr, jakkoliv stylizovaný většinou směrem k sarkasmu, a snaha o zábavné odlehčení. Naštěstí toho autor dost zachránil rutinou – jako skladatel se zkušenostmi s psaním hudby pro němé filmy vytvořil plochy, v nichž pěkně souzní hudba s animací v projekci, že bude dobře fungovat sopránové sólo (Veronika Vítová), zde šikovně umístěné do pomyslného zlatého řezu jako ohnisko významu naznačeného v titulu skladby, mohl vědět už z Vápenné sinfonietty a na svůj hlasový projev se mohl spolehnout i jako recitátor vybraných textů, často s real-timeovou elektronickou filtrací. Ne že by se publikum nudilo nebo že by ho to nebavilo. Když Petr Wajsar četl z projevu Antonína Zápotockého, zněl jeho hlas dikcí i témbrem našeho současného prezidenta, to samozřejmě zabralo spolehlivě, někdy byl ale humor jen rádoby-vtipem. Kontextuální satira chvíle setmělého ticha uvnitř kompozice vzápětí prezentované jako pocta zemřelým hudebníkům se nešťastně nepotkala s minutou ticha, k jejímuž držení vyzval Jan Kučera před koncertem za Jiřího Bělohlávka, ale to se samozřejmě při případném opakovaném provedení už nestane. Shrnuto: myslím, že koncepčně i formou uvízla kompozice na půli cesty a zlatým hřebem programu tak zůstal beatboxový koncert Anny Meredith, doplněný střízlivým light designem Jana Komárka, který realizací na nerovném povrchu stěny za pódiem dodal skladbě až rituální rozměr. Ostatně light design a sound design, tedy zvukařina (Eliška Bejčková), se podstatnou měrou podílely na vysoké profesionální úrovni celého večera.
