V pionýrských centrech historické interpretace barokní hudby (Anglie, Holandsko, Belgie) je již dávno zvykem, že produkce Händlových oper jsou svěřeny „vypůjčeným“ specializovaným ansámblům. Vlámská opera přerušila toto pravidlo a troufla si na operu Ariodante sama. Před premiérou byli odborníci nedůvěřiví, jestli to běžný operní dům zvládne. Nakonec se ale stal tento Händel téměř modelovou inscenací hudebního dramatu. Jediný, kdo trochu zklamal, byl orchestr gentské opery, který se velmi těžko dostával do tempa, sólisté, sbor a scénická výprava však byli milým překvapením. Diváci se (s přestávkami) na čtyřhodinové inscenaci očividně bavili a odměnili účinkující bouřlivým potleskem.
Händel dokončil Ariodanta v roce 1734 a po Orlandovi zvolil jako námět známý epos Orlando furioso od Ariosta. Úspěšná premiéra se uskutečnila začátkem roku 1735 a titulní roli zpíval kastrát Giovanni Carestini. Mladý americký režisér David Alden se vrátil k barokní afektové teorii, která říká, že každý člověk je ovlivněn určitou tělesnou tekutinou, která vytváří fyzické reakce. Při rozčilení stoupá krev do hlavy, melancholie je charakterizována přebytečnou žlučí, která tlačí hlavu a tělo dolů. Alden tyto vertikální dimanze ještě zvětšil a vše se odehrává na zrcadlově lesklé podlaze a zajímavé výpravě Iana MacNeila . Navíc si dobře poradil s barokním statickým pojetím pěvců; divák se ani na chvilku nenudí. Za zmínku stojí vynalézavá choreografie Michaela Keegena-Dolana , který ponechal balety, samozřejmě v dnešním pojetí, a využívá tanečníků i k přenášení rekvizit. Titulní roli vytvořila pěvecky i herecky skvělá Angličanka Christine Rice . Její ohebný mezzosoprán měl potřebnou dramatičnost a vokálně nebyla moc vzdálená Anne Sofii von Otter na nahrávce Marca Minkowského. Dobře jí sekundovala kanadská sopranistka Lyne Fortin (Ginevra). Majitel znělého basu, Francouz Christophe Fel , byl výborným králem. I ostatní protagonisté přesvědčili: Finka Laura Nykänen (Polinesso), Ukrajinka Olga Pasichnyk (Dalinda) a Američan John McVeigh (Lurcanio). Škoda, že se méně dařilo orchestru, již v předehře měl velké problémy, pak se sice zlepšil, ale právě barokní cítění (zejména v ozdobách) hudebníkům chybělo. Myslím, že to nebylo na dirigentovi, 46letém Christophu Poppenovi , barokní interpretace vyžaduje delší zkušenost. Výborný byl malý sbor opery. Takovéto skutečně zdařilé barokní inscenace ukazují, že Händel patří mezi největší skladatele historie i v opeře.
