V rámci koncertů Českého spolku pro komorní hudbu vystoupilo Pražákovo kvarteto (1. 12. 2003) s lákavým programem: kromě dvou kvartetů, hodících se typicky na úvod (J. Haydn: Kvartet d moll „Kvintový“ ) a na závěr (A. Dvořák: Kvartet C dur op. 61 ), uvedlo nepříliš známý čtvrtý Kvartet op. 25 Alexandra Zemlinského, jenž v jejich podání vyzněl úchvatně. Ale vraťme se k Haydnovi. Silný proud zvuku v perfektním podání jedinců vlil první větou tak výraznou dávku intenzity, až se nezdálo možné, že je to Haydnova hudba. Teprve průhledná struktura druhé věty umírnila jadrnost zvuku a předvedla preciznost souhry na hranici dokonalosti. Třetí věta pak byla jemným posunem k intenzivnější hře a vlastně dynamickými protipóly nahrazovala křehkost v pianissimech. Závěrečná věta se opět vrátila k úvodní zvukové jadrnosti; bylo zjevné, že kvartetisté takto Haydna cítí a sytě muzikantsky hrají. Jestliže nedávno na témže pódiu (3. 11.) uvádělo svůj koncert Haydnem Panochovo kvarteto, byla jejich příslovečná zvuková křehkost až na pokraji dosažitelné jemnosti. Tato dvě vynikající kvarteta stojí tedy ve svém pojetí Haydnovy hudby na samých krajnostech zvukové (ne dynamické) hranice a domnívám se, že by oba soubory měly ubrat. Vyslechnutí rozlehlého kvartetu Alexandra Zemlinského bylo velmi obohacující; kvartetisté do díla prolnuli své emocionální zaujetí, což s jejich perfektností a schopnostmi dalo vzniknout jedinečné interpretaci. Skvělý počin se stal hlubokým zážitkem večera, který nezaclonila ani skvěle interpretovaná laskavá hudba Dvořákova kvartetu, uzavírající program večera.
