Skladby Dietericha Buxtehudeho, Bachova nejvýznamnějšího předchůdce v tvorbě varhanní a kantátové, se často hrají v oblastech, kde žil: na území dnešního Švédska, Dánska a severního Německa, u nás jen zřídka. V roce skladatelova třístého výročí úmrtí – roku 2007 – byl na Velikonočním festivalu v Brně proveden cyklus Buxtehudeho kantát Membra Jesu nostri BuxWV 75, letos po něm sáhl Czech Ensemble Baroque a zařadil ho do své abonentní řady (pod hlavičkou Filharmonie Brno) 14. října v minoritském kostele sv. Janů. Ač se v té době konaly další dva festivalové koncerty, chrám byl zcela zaplněn. Večer uvedl Pavel Vacek v roli Dietericha Buxtehudeho, v dobovém kostýmu a v paruce, ale jeho rádoby vtipné komentáře ostře kontrastovaly s následující hudbou a jejím obsahem. Naopak přínosné bylo, že před jednotlivými kantátami přednesl zhudebněné texty (v českém překladu Tomáše Slavického). V centru pozornosti byla samotná skladba, která má pozoruhodnou historii. Buxtehude působil od roku 1668 jako varhaník v mariánském kostele v Lübecku, což bylo jedno z nejvýznamnějších míst v severním Německu. Přátelil se s řadou významných osobností, mj. i s Gustafem Dübenem, dvorním kapelníkem a varhaníkem Německého kostela sv. Gertrudy ve Stockholmu, jemuž roku 1680 věnoval vlastní rukopis cyklu Membra Jesu nostri. Roku 1732 daroval Dübenův syn Univerzitní knihovně v Uppsale dvě otcovy bedny se „sbírkou vzácných a kuriosních musikálií“, pochopitelně tehdy naprosto zastaralých. V uppsalské knihovně je cenný autograf, vyhledávaný hudebními historiky z celého světa, uložen podnes. Membra Jesu nostri (Nejsvětější údy našeho trpícího Ježíše) jsou zhudebněním básně Rhytmica oratio od cisterciáckého opata 13. století Arnulfa z Lovaně a citátů ze Starého a Nového zákona. Sedm krátkých kantát (dohromady zhruba hodina) je vlastně meditacemi nad jednotlivými částmi Kristova těla, jimiž jsou nohy, kolena, ruce, boky, hruď, srdce a tvář. Dílo je dokladem pietismu, reformního hnutí v luteránských církvích, které kladlo důraz nikoli na učení, ale na niternou vroucí zbožnost a život naplněný hlubokým vztahem ke Kristu a láskou k lidem. Obsah latinských veršů je zřejmě současnému člověku vzdálen, působivá a křehká hudba však navozuje uklidňující, soustředěnou nebo přímo rozjímavou atmosféru. Interpretace sboru Czech Ensemble Baroque a souboru Musica aeterna vystihla smysl skladby. Především byla nádherně zvukově plastická se zřetelným přednesem, jakoby dýchala, ansámblový zpěv byl téměř vzorový, s důrazy na podstatných slovech. Ve skladbě je užito pět vokálních hlasů (dva soprány, alt, tenor a bas), Czech Ensemble Baroque Choir se sbormistryní Terezou Válkovou zpíval v obsazení čtyři soprány, dva alty (dokonce jeden kontratenor), dva tenory a dva basy, které se však uplatnily střídavě, v každé kantátě někdo jiný, což přispělo ještě k větší hlasové barevnosti. Hlasy byly poměrně vyrovnané, i když některé méně výrazné, osobně se mi jevila ženská část sboru lepší. Vychutnala jsem si hlavně vyvážená vokální concerta a některá sóla, která byla velice působivě přednesena; tady bych vyzdvihla Lenku Cafourkovou Ďuricovou, Romanu Jedličkovou, Annu Jelínkovou a Lucii Karafiátovou, z mužů pak Jiřího Miroslava Procházku a Václava Jeřábka, který má bas podmanivé barvy. Instrumentalisté slovenského souboru Musica aeterna zpěváky citlivě doprovázeli a jejich umělecký vedoucí houslista Peter Zajíček pevně řídil celé provedení. Jejich souhra byla výborná, vše bylo pečlivě nazkoušeno a provedeno s koncentrovaným výrazem, který odlišoval místa svižná, odlehčená, skoro taneční a na druhé straně vzlykavá, usebraná, pokojná apod. Nakonec bylo znát, že sami umělci měli z provedení radost. Cyklus sedmi meditativních kantát Dietericha Buxtehudeho Membra Jesu nostri byl v podání sboru Czech Ensemble Baroque a souboru Musica aeterna fascinujícím zážitkem.
