To co předvádějí belgický režisér Guy Joosten, německý dekoratér Johannes Leiacker, kostymérka Karin Seydtle a sólisté v Mozartově opeře Cosi fan tutte je vrcholné hudební divadlo. Vlámská opera měla několik zdařilých inscenací, ale žádná z nich nepatřila do kategorie geniálních produkcí, tato ano. Duo Joosten – Leiacker udělalo z druhého dějství perfektní zrcadlovou reflexi 1. dějství, což je samo o sobě výborný nápad, protože Da Ponteho libreto právě vychází s takových proměn dvou mileneckých párů. Oba tvůrci transponovali příběh do jistého pobřežního hotelu, někdy mezi světovými válkami. Vše se odehrává v honosné, ovšem trochu zanedbané hotelové hale. Výprava obou dějství je do detailů shodná, avšak zrcadlově přestavěná. To vyvolává komické efekty, ale i různé drobnosti, kterými oba umělci jen hýří. Samostanou kapitolou je režie figurantů (hotelového personálu a hostů). Joosten ví, kam až může jít, takže vtipné scénky figurantů neodvádějí diváka od sledování důležité akce hlavních protagonistů.
Na rozdíl od vídeňské Statní opery nebo Met si nepříliš majetné operní scény najímají, většinou vzhledem k finanční situaci, mladší sólisty, kteří mají zájem s tvůrci inscenace bez podmínek spolupracovat. Tak tomu bylo i v Antverpách. Najednou se stává z trochu zaražené a cudné Fiordiligi tak jiskrná zastánkyně nevěry, že se eroticky ladná Dorabella nestačí divit. Despina se zase mění z dívky pro každou legraci v sebejistou ženu. A tak se spolu s tvůrcem experimentu ženské nevěry, Donem Alfonsem, baví i všichni přítomní. Z homogenní šestice sólistů nelze nikoho vyzdvihovat. Brett Polegato (Guglielmo), Iain Paton (Ferrando), Hanne Fischer (Dorabella), Michael Kraus (Don Alfonso) a Rebecca Caine (Despina) jsou kolegiálními interprety požadavků Guy Joostena. Někdy, například když hrají na klavír čtyřručně, je na ně kladeno skutečně mnoho.
Zbývá pochválit slušně zpívající sbor, i když je jeho účast v této opeře skoro podřadná. Operní orchestr mě bohužel zklamal, očekával jsem od něho mnohem více. Poprvé se za dirigentský pult postavil mozartský specialista, pianista a dirigent Jos Van Immerseel. Ti, kteří ho slyšeli při jeho pražském vystoupení, by asi byli zklamáni, já byl také. Už nepřesná předehra nevěstila mnoho dobrého a ukázalo se to i později; nástupy nebyly jednotné a orchestr hrál dost nedbale. Navíc se říká, že dirigent, který doprovázel recitativy na fortepiano sám, si s operními muzikanty moc nerozuměl. Je to škoda, protože tato Cosi fan tutte má jinak všechny atributy, aby získala řadu Oskarů, pokud by se kdy udělovaly také operním inscenacím.
