Švédští hudebníci do naší země jezdí spíš výjimečně, proto jsem si nenechala ujít recitál renomovaného švédského varhaníka, který má za sebou zářnou koncertní dráhu, kompletní natočení děl několika skladatelů včetně Bacha a pedagogické působení na Královské akademii v Kodani. Hans Fagius (1951) vystoupil v České republice poprvé v srpnu 2013, a to na Mezinárodním varhanním festivalu u sv. Jakuba v Praze. Loni byl porotcem Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena v Opavě, během níž měl recitál. Letos se představil na Bachově varhanním podzimu, 4. října v brněnském jezuitském kostele nabídl program se slavnými i málo známými díly čtyř skladatelů – Liszta, Švéda Valkareho, Regera a Bacha, který v programu festivalu nemohl chybět.
Večer zahájily Preludium a fuga na B-A-C-H od Franze Liszta, virtuózní skladby s bravurní prstovou technikou. Přestože tři roky staré (právě splacené) varhany od švýcarského varhanáře Mathise neobsahují tolik vhodných rejstříků pro romantickou hudbu, Fagius využil jejich barevných možností a zvukově provedl dílo adekvátně. Švédská hudba se u nás prakticky nehraje, proto bylo cenné zařazení loňské novinky soudobého švédského skladatele Gunnara Valkareho (1943). Jeho Hypnagogická suita o třech větách byla výborně nástrojově stylizovaná (kromě kompozice, klavíru a dirigování studoval Valkare na Královské akademii ve Stockholmu také varhany), posluchačsky srozumitelná, hudebním jazykem nevýbojná, s barevnými souzvuky. Mimochodem její druhá část se jmenovala Snová vidina. Poslední dva z Dvanácti kusů opus 65 Maxe Regera – Toccata e moll a Fuga E dur – nejsou příliš rozsáhlé, představují barokní formu v romantickém hávu, zejména s chromatismy tolik typickými pro Regera. Fuga postupně gradovala od tichého zvuku obdobně jako Lizstova fuga. Nutno si postesknout, že na rozdíl od doby před padesáti lety se dnes tvorba Maxe Regera nehraje často. Připomeňme rovněž, že jedna z jeho chorálních fantazií měla – jako jediná varhanní skladba u nás – v Brně světovou premiéru.
Na festivalu nesoucím Bachovo jméno pochopitelně posluchači očekávali především díla tohoto skladatele. Tzv. Schüblerovy chorály, šestice drobných skladeb pocházejících většinou z kantát, jsou velmi známé, ale v koncertních programech se pro svou obtížnost často neobjevují. Fagius je zahrál sice s několika technickými nepřesnostmi, ale bravurně, nesmírně muzikálně a s „průzračnou“ registrací. Na závěr zařadil monumentální Passacaglii c moll, hranou pevně, v plném zvuku bez registračních změn (ostatně neměl registrátora), nechal ji gradovat přirozeně svým průběhem. Jako přídavek překvapivě nabídl první větu z První triové sonáty Es dur pro varhany; je třeba poznamenat, že skladby s triovou sazbou varhaníci kvůli náročnosti obvykle nepřidávají. Hans Fagius hraje s velkým citem, jemnou muzikalitou, velice promyšleně, je interpretem všestranným, ne jen specialistou na starou tvorbu, kterou samozřejmě ovládá stylově (zdobení, registrace atd.). Ocenila jsem, že Fagiova interpretace nic nepřehání, např. tempa (přitom volil živá tempa), vyniká jemností (ostatně on sám působí ve vystupování jako jemný, mírný člověk), je ve všem decentní, přiměřená. Tento Švéd má především neobyčejný cit pro zvukovou barvu, hlavně nevolí nadmíru silné kombinace, neunavuje jimi posluchače, ale registruje vždy s ohledem na nástroj, skladbu a koncepci programu, volí i jemné barvy. Jeho hra je samozřejmě virtuózní, přitom velmi přirozená, jakoby koncertní program byl hráčsky snadný. Svým brněnským recitálem připravil Hans Fagius návštěvníkům, kteří zaplnili chrám, skvělý zážitek.
