Bavorští rozhlasoví symfonici s Danielem Hardingem přivezli na letošní Pražské jaro Sedmou symfonii Gustava Mahlera a korunovali tím tento ročník. Slovem strhující, oslňující, brilantní provedení, v celku i v detailu, bylo názorným dokladem toho, co znamená tradice. Přesněji, co může znamenat, je-li tato tradice cílevědomě pěstována, rozvíjena a po dlouhá léta naplňována konkrétním obsahem.
Symfonický orchestr bavorského rozhlasu byl založen v roce 1949. Eugenu Jochumovi, jenž stál u jeho zrodu, se podařilo vytvořit během 50. let špičkové těleso, a to nejen v rangu rozhlasových orchestrů. Orchestr se též výrazně profiloval zájmem o díla soudobé hudby, vždyť u jeho stupínku se střídaly takové osobnosti jako Igor Stravinskij, Darius Milhaud, Paul Hindemith či Pierre Boulez. Na tuto úroveň navázal Rafael Kubelík, který rozšířil repertoár o díla slovanských skladatelů, zejména Dvořáka. Jeho osmnáctileté působení je dodnes vysoce oceňováno a žije nejen v paměti orchestru, ale obtiskuje se i do jeho zvuku. O úrovni tělesa svědčí ovšem především dlouhá řada špičkových dirigentů, kteří pravidelně hostovali u pultu bavorského orchestru: Erich Kleiber, Carlos Kleiber, Ferenc Fricsay, Otto Klemperer, Karl Böhm, Günter Wand, Georg Solti, Carlo Maria Giulini, Herbert Blomstedt, Bernard Haitink, Kurt Sanderling, Wolfgang Sawallisch – a mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Alespoň ještě jedno jméno: Leonard Bernstein, jehož pojilo s orchestrem mimořádně intenzivní tvůrčí pouto, které trvalo až do jeho smrti v roce 1990. Odtud vede linka, vzácně vyrovnaná, nepřerušená žádným poklesem technické i umělecké úrovně (což není ani u slavných filharmonií vždy pravidlem), přes 80. léta s Colinem Davisem a 90. léta pod vedením Lorina Maazela až k Marissu Jansonsovi, který orchestr převzal v roce 2003 a dovedl až do roku 2019, kdy plodnou spolupráci přerušila jeho smrt. Od letošní sezony přebírá šéfdirigenturu Simon Rattle, jehož jmenováním se bavorským splnil dlouholetý sen.
Anglický dirigent střední generace, Daniel Harding (1975), patří již řadu let ke stálým hostujícím mistrům taktovky. Jako asistent Simona Rattla u Birmingham SO a později Claudia Abbada u Berlinských filharmoniků stanul již v mládí před oběma orchestry, a svou pověst pak začal potvrzovat jako hudební ředitel Deutsche Kammerphilharmonie Bremen (1997–2003) a Mahler Chamber Orchestra (2003–2011). Prosazuje se v posledních letech stále více i jako významný mahlerovský dirigent. Velkou kritickou pozornost vyvolávají jeho mahlerovské kreace i na zvukových nosičích: Symfonie č. 1 s Berlínskou filharmonií (2021), č. 4 s Mahler Chamber Orchestra (2004), č. 5 a 9 se Symfonickým orchestrem švédského rozhlasu (2018). Nahrávka Symfonie č. 6 s bavorským orchestrem, vydaná na vlastním labelu BR-Klassik, získala v roce 2016 Diapason d’or de l’année.
Provedení Sedmé symfonie kvality orchestru i dirigenta potvrdilo beze zbytku a nadchlo úrovní blížící se dokonalosti, jež se vepíše zlatým písmem do annálů Pražského jara. Sedmá symfonie je trochu nečitelnou záhadou. Její myšlenkové pozadí je nejasné, Mahler sám nezanechal žádná vysvětlení, kromě kusých poznámek jako: Této noci vládnou mocnosti temnot. Velmi pravděpodobně to souvisí s temnými stíny v jeho životě. Právě když mu první dcerka umírala na spálu, dozvěděl se od lékařů, že trpí nevyléčitelnou srdeční chorobou. Symfonie proto dostala podtitul Lied der Nacht, to ovšem bez vědomí Mahlera. Ničím takovým se koncepce Daniela Hardinga nezatěžuje, Bavoři hrají, věrni své tradici, svého zdravého, sanguinického Mahlera, který ovšem obsahuje všechny esence jeho symfonického idiomu, židovství, češství, němectví, či lépe snad středoevropanství. Jakkoli je to z pozic geopolitických poněkud sporný termín, neplatí to pro hudbu. Harding a BRSO dokazují, že Mahler, ať na poli symfonie či písně, cití svou hudební identitu zcela přesně a nezaměnitelně. Právě tato vícelomnost Mahlera-člověka i Mahlera-hudebníka se zračila ve velkých kontrastech – v celku pětivěté obrovité symfonické stuktury, i uvnitř vět – jimiž svého Mahlera Harding nasvítil. Chvílemi nás přibíjí k zemi tvrdě, ostře vyťaté symfonické kontury – to hned v úvodu prvé sonátové věty, s brilantně zahraným tématem v sólové tenorové horně, podepřeným sugestivně instrumentovanými quasi-pochodovými rytmy ve smyčcích, klarinetech a fagotech, zakalených do temna ještě příměsí basklarinetu a kontrafagotu (zlověstný zvuk, z něhož jde až nadzemská hrůza). A vzápětí nás oslní zářivá pestrost Mahlerovy zvukové palety, jež se zadírá do očí, pardon, do uší, silou tropického slunce. Fascinující proměny jsou tu dílem okamžiku, na způsob filmového střihu.
V obou Nachtmusiken (2. a 4. věta) nabývají tvary nahozené na toto široce rozpjaté plátno až snového charakteru. Úvod 1. Nachtmusik evokuje lesní scénu, když se lovci shánějí zleva zprava signály svých lesnic, jedné blízké, a druhé sordinované, jakoby zdáli, aby pak společně vykročili v rytmu bizarního sice, ale stále bodrého pochodu, do cvrlikání lesního ptactva ve flétnách, hobojích a klarinetech a rytmů převzatých z písně Revelge ze sbírky Des Knaben Wunderhorn. 2. Nachtmusik přináší zcela odlišnou náladu, Harding maximálně zdůraznil komorní charakter silně redukované instrumentace, obohacené o serenádové zvuky mandolíny a kytary – kdyby v té chvíli spadl ve Smetanově síni špendlík na zem, bylo by ho slyšet. Naproti tomu do středu umístěné Scherzo vpadne přízračným dialogem mezi tympány a pizzicaty (tedy vpadlo by, kdyby symfonický tok nebyl na dlouhé minuty přerván kvůli jedné omdlelé turistce, která si toho zřejmě v Praze naložila příliš), po němž následuje jakási sardonická variace na vídeňský valčík. Scherzo šokuje nanejvýš originální, satiricky pošklebnou instrumentací, orchestrem ještě drasticky zvýrazněnou k velkému efektu. Je to snový obraz, který nás dokáže místy ukolébat a vzápětí drsně probudit, jako bychom se projížděli na pouti oním vláčkem hrůzy, krajinou děsu a hrůzy noci, kdy na nás v každé zatáčce vyskočí nějaká příšera. Bavorský průvod duchů zanechal fascinující sluchový vjem, obával jsem se jedině, aby se po tomto zážitku nestrhl potlesk nadšeného publika.
Sedmá symfonie, tato Mahlerova cesta Dlouhou nocí do dne (jako převrat titulu slavné O’Neillovy hry) ústí do velkolepého finále, jež je chaotickým kaleidoskopem všeho možného, od operety až po parodii ouvertury k Mistrům pěvcům. Nemá toto Finále pravda nejlepší pověst – možná kořeny toho tkví už v programu pražské premiéry roku 1908, kdy po Symfonii zazněla právě Wagnerova Předehra (jako by snad Mahler chtěl sám tento parodický osten zdůraznit). Harding se svým orchestrem ukázali názorně, že tato hudba je lepší než její pověst. A to přes veškeré nesporné histrionství a prvoplánové jásání. Hrají to opravdu tak, jako by hudba a její tvůrce prošel touto nocí vítězně a nyní na nás huláká, marnivě opojen svým vítězstvím, své „Alles! Alles! Lieb’ und Leid! Und Welt und Traum!“?! (z písně Die zwei blauen Augen). Ano, jistě, Harding dává orchestrálnímu plénu veškerou pompu (i vizuálně: na vrcholu bombastické kódy vylétly smyčce po dokončení fráze vysoko vzhůru, opisujíce plavnou křivku Triumfu). Já jsem však slyšel, jak při tom Mistrovi cukají koutky. Jak jeho hudba ironizuje sama sebe. Všechno je tu přehnáno, ale kravské zvonce stupňující své vyzvánění nám říkají: neberte nás úplně vážně. Myslel jsem i na Šostakoviče, když se přiznává ke svým mahlerovským inspiracím. Ten hlučný optimismus v závěrech některých symfonií? Kde má asi své kořeny?
Bavorští přijeli do Prahy s dílem, které – máme-li věřit programovému textu – bylo na Pražském jaru provedeno jen jednou, v roce 1992. I za oživení tohoto symfonického kolosu jim patří dík. Především však poděkujme za vrcholné, strhující provedení, za předloženou visačku té nejvyšší světové třídy. Nikoli náhodou zařadil londýnský časopis The Gramophone BRSO, jako jediný rozhlasový orchestr, na šesté místo, do první desítky nejlepších orchestrů planety.
