Zajímavý výběr z italské raně barokní hudby nabídl druhý festivalový koncert s názvem Venezia – Sacri affetti. V podání holandského souboru More Maiorum a německé sopranistky Constanze Backes zazněly sonáty a sólová moteta G. B. Fontany, G. Scaraniho, A. Grandiho, G. M. Cesarreho, T. Meruly ad., vesměs méně či více známých současníků Claudia Monteverdiho, který byl zastoupen sólovým motetem O quam pulchra es . První pěvecká čísla byla poněkud poznamenána nervozitou, následkem čehož rozdíl mezi vibratem a trylkem nebyl vždy patrný, a také tempo v Grandiho Cantabo Domino nebylo zrovna ideální. Naopak Jesu mi dulcissime téhož autora, které zaznělo v druhé půli večera, bylo téměř dokonalé. Celkově byl výkon zpěvačky velmi profesionální a mimo jiné prozrazoval důkladné anglosaské školení. Většina skladeb byla precizně frázována, časté byly dynamické kontrasty. Někdy se ale dostavil i pocit jakési nedokončenosti, buď pro menší koncentraci tónu anebo jakoby příliš brzké ukončení dynamického vývoje. Toto interpretační pojetí souviselo patrně s akustikou; v každém případě měly některé skladby lepší efekt až v závěru chrámové lodi, než v prvních řadách. Rovněž doprovod na pozitivu (Kris Verhelst ) zněl lépe než na cembalo. Hlavní přízeň publika ovšem patřila dvojici flétnistů, Ruth Van Killegem a Peteru Van Hayghenovi , zároveň uměleckému vedoucímu souboru. V jejich podání všechny skladby skutečně jen zpívaly. A nejedná se jen o krásné legato a sladký tón, ale i skutečný přednes, rétoriku – oba umělci skutečně skrze hudbu „promlouvali“. Snad nejefektnější byla v tomto směru půvabná Amaltea od Giulia Mussiho, zjevně již autorem koncipována jako jakýsi příběh o setkání dvou milujících se bytostí. Nechyběly samozřejmě ani úseky s bohatými diminucemi, na nichž hráči předvedli svou virtuozitu, stejně jako pasáže hravé a taneční. Práci Van Heyghena je ale potřeba ocenit dvojnásob, neboť tyto krásné smyslové požitky nám zprostředkoval na skladbách, které jsou v Čechách dosud povětšinou zcela neznámé. (mn)
