Jako jeden z drobných, ale výrazných počinů se od počátku jevil v rámci programové nabídky Roku české hudby projekt spolku Lieder Society nazvaný Sláva Vorlová (130). Ve čtvrtek 21. března 2024 došlo na jeho uvedení na pódium Sukovy síně v pražském Rudolfinu. Čtyři zpěváci a dva klavíristé vzdali hold unikátní české skladatelce, jejíž kulaté výročí narození si letos připomínáme. Jak vtipně upozornil moderátor večera, slavíme rok Smetany, Suka a Vorlové.
Pozapomenutá náchodská rodačka Sláva Vorlová (1894–1973) se zapsala do dějin české hudby 20. století výrazně, byť tvořila až ve druhé polovině svého života, po pohnutých životních zkušenostech a s klíčovou podporou svého druhého manžela. Projevila se v několika hudebních stylech, mnoha žánrech, vždy originálně a s velkým citem pro vystižení textu či atmosféry. Byla velmi emancipovanou osobností, která se snažila vyrovnat s okolnostmi doby a vytvořit v nich to nejlepší pro umění i umělce.
Nedostatečný zájem, který tehdejší společnost o její hudbu projevovala, se nyní snaží vynahradit skupina umělců a muzikologů v čele s altistkou Monikou Jägerovou, sopranistkou Tamarou Morozovou, které stojí v čele spolku Lieder Society, ale i muzikologem Vojtěchem Frankem, který ve své moderaci Slávu Vorlovou barvitě představil. Monika Jägerová objevila dílo Vorlové v pozůstalosti uložené v Českém muzeu hudby a rozhodla se uvést ho na koncertní pódia. V minulých letech už spolu s Tamarou Morozovou několikrát představila „ochutnávku“ písní Vorlové. Tentokrát však, podpořeny ministerským grantem, připravily celovečerní program složený ze skladatelčiných čtyř písňových cyklů, dvou pásem zhudebněných aforismů a dvou klavírních skladeb.
V podání Moniky Jägerové jsme slyšeli žalostné písně z cyklu Stesk, op. 13 pro alt a klavír (1946, na texty Olgy Scheinpflugové, věnovaný památce Karla Čapka), Tamara Morozová přednesla uhrančivě zamilované písně z cyklu O lásce, op. 17 pro střední hlas a klavír (1947, na vlastní texty Vorlové), obě dámy spolu předvedly vtipné Stručné úvahy pro soprán a alt (1971, na texty Miroslava Holuba) a výběr z cyklu pro tenor a klavír Prsten třeboňské Madoně, op. 72 (na texty Jaroslava Seiferta) zazpíval Daniel Matoušek.
Naprosto odlišná nálada, charakter i klavírní doprovod každé skupiny písní doložily ohromující tvůrčí škálu Slávy Vorlové. S údernou přesvědčivostí je doplnily dvě pásma trefných aforismů Neučesané myšlenky na texty polského básníka a satirika Stanisława J. Lece, kterými (a drobnou hereckou akcí) opakovaně rozesmál publikum barytonista Roman Hoza. To vše za citlivého klavírního doprovodu Vojtěcha Červenky. Dvěma sólovými klavírními kompozicemi Síla světla a Parafráze husitských zpěvů přispěla do programu americká pianistka Katelyn Bouska, která se dlouhodobě věnuje soudobé české hudební tvorbě – její české kořeny najdeme ve Spillville, „dvořákovské“ obci ve státě Iowa.
Písně jsou specifickým autorským i interpretačním žánrem. Je nutné respektovat jejich intimitu, krátký půdorys a na něm zestručněný emoční náboj a odlišit je od jiných pěveckých disciplín. Během večera byli v tomto duchu konfrontováni čtyři zpěváci. Zatímco Tamara Morozová, Monika Jägerová i Roman Hoza brilantně dodrželi všechny atributy, Daniel Matoušek působil, jako by si odskočil z operního jeviště a marně se snaží přizpůsobit žánru písně. Neúměrně silná forte a pěvecké manýry, které jsou mnohdy překonané už i v opeře, bohužel intimním Seifertovým textům nepomohly.
Vedle moderace se posluchačům dostalo také informačně bohatě vybaveného a graficky výpravného programu. V závěru takového večera nezbývá než zvolat: Sláva Slávě a čest všem podobným uměleckým iniciativám!
