Sympatická je celosvětová záplava benefičních hudební projektů na podporu Ukrajiny. Svým dílem přispěli například Daniel Hope, Paavo Järvi, Janine Jansen, Semjon Byčkov, Vladimir Jurowski, Kirill Petrenko Radek Baborák a skoro všechny české orchestry. V sobotu 26. března přispěl svou hřivnou i Pražský filharmonický sbor.
Úvod koncertu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina byl citově vznícený, a to ani ne tak vzletnými proslovy ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise a jeho paní, kteří jsou teď jistě hodně společensky vytížení, ani verbálním konduktem ministra kultury Martina Baxy či sympatickým ukrajinským dovětkem ředitele Pražského filharmonického sboru (a ředitele České filharmonie) Davida Marečka se závěrečným zvoláním „Sláva Ukrajině“, jako spíše ukrajinskou hymnou, kterou s naším prvním sborem zpívalo několik Ukrajinců, které se podařilo v Praze soustředit. Byl to velmi silný okamžik. Ukrajinský velvyslanec možná nikdy neslyšel svoji hymnu zpívat na tak vysoké úrovni.
Reflexi vlastního koncertu začnu koncem. Stabat mater Francise Poulenca byla totiž co se týká PKF – Prague Philharmonia a především Pražského filharmonického sboru vrcholem večera. Výkon sboru byl dokonce tak suverénní, že jsem lepší neslyšel. (Poulenca zpívá český sbor dokonce lépe nežli sbory francouzské.) Navíc sbormistr Lukáš Vasilek v roli dirigenta se zcela vyrovnal hvězdám, jako je třeba Paavo Järvi. Na sopránové sólo pořadatel pozval Mélissu Petit. Jejímu jménu odpovídala nejen postava, ale i hlas, jenž se orchestrálně sborovou pláství prodíral jen těžce. Navíc nebyla dokonalá ani v intonaci, ani v hlasové dispozici. Její provedení rád zapomenu. Naštěstí jsem mohl v průběhu let slyšet toto Stabat mater s podstatně lepšími sólistkami. Vrcholem byla nedostižná Patricia Petibon. Mélissa Petit byla sice svým výkonem „petit“, ale barvy, které dostal pan Vasilek ze sboru, byly úchvatné. Jak úděsně aktuální byla slova „Stabat Mater dolorosa, juxta crucem lacrymosa, dum pendebat filius – Vedle kříže matka stála, hořké slzy prolévala, neboť na něm visel syn“.
Pro první část večera zvolil hlavní sbormistr PFS díla „svěží, půvabná a plná naděje“. Janáčkova Říkadla pro sóla, komorní sbor a instrumentální soubor (výborné klarinety Jiřího Javůrka a Davida Šimečka) byla sborovým výběrem provedena přesně a stylově. Nicméně budu-li se vést jen sluchem, slyšel jsem zpívat soprány už lépe. Skvělí byli tenoři.
Romance z pampelišek je dílo obsahem intimní, vlastně komorní, takže by se asi Bohuslav Martinů divil obrovitému sborovému obsazení. Kouzlo této nádherné hudby jako by se vypařilo. Jako pamětník jsem si nostalgicky vzpomněl na provedení Pavla Kühna v 80. letech, jež bylo vždy důsledně kantabilní a hlasově takřka dokonalé. Nynější sólistka Pavla Vykopalová je jistě velmi dobrou operní zpěvačkou a leckterý koncertní opus určitě zpívá výborně, ale toto dělat neměla. A opět se mi vybavilo několikeré provedení Pavla Kühna a sopranistky Milady Čejkové.
Věnovat koncert Ukrajině a poslat peníze na konto ukrajinského velvyslanectví je krásné gesto, ale nádherně zazpívanou hymnu neměl vystřídat jarně odlehčený Janáček, geniální, ale v tuto chvíli zcela nepatřičný. Myslím že měsíc od 24. února byla dostatečná doba, aby tak flexibilní sbor se světovým kreditem nastudoval nějaké pro Ukrajince důležité dílo, třeba hudbu pro rodáky pana Perebyjnise ikonického Valentina Silvestrova. Škoda, večer by tak získal silnější symboliku.
