Filharmonie Brno uzavřela svou 59. sezonu čtvrtým koncertem Symfonického abonmá 28. a 29. května v Janáčkově divadle, uzavřela tak zároveň šestileté působení srbského dirigenta Aleksandra Markoviće coby uměleckého šéfa. Na programu slavnostního večera (byla jsem v pátek 29. května) byla Mahlerova Pátá symfonie cis moll, slavná monumentální celovečerní skladba, není proto divu, že přilákala početné publikum, ve druhém pořadí zůstalo jen několik neobsazených míst a přítomni byli i zahraniční zájemci. V posledních desetiletích náleží Mahler k hojně prováděným skladatelům, v jeho tvorbě lze najít paralely se současností, jak přiléhavě uvedl v průvodním slově muzikolog Jiří Beneš, dramaturg filharmonie. Pátá symfonie je jednou ze čtyř čistě orchestrálních a patří k Mahlerovým nejhranějším. Bylo znát, že náročnou skladbu hráli brněnští filharmonici s velkým nasazením a že večer měl gradující tendenci. Vstupní Smuteční pochod začal trubkovým sólem Františka Kříže, podaný nádherným tónem, zpěvně a pregnantně. Připadlo mi, že prvním dvěma větám, které jsou vnitřně spjaty, trochu chyběl vnitřní tah, což patrně bylo věcí dirigenta. Ten totiž poněkud zdůraznil kontrasty mezi plochami pomalými a oživenými, zejména pomalé úseky ztrácely napětí, naopak v hybnějších úsecích „držel otěže“ pevněji. V náročném Scherzu předstoupil před orchestr Mikuláš Koska, který hrál výborně sólo na lesní roh, čím se dosáhlo i prostorově plastického zvuku. Proslulé Adagietto pro smyčce a harfu (působivě užité v legendárním filmu Smrt v Benátkách z roku 1971 režiséra Luchina Viscontiho) vyznělo usebraně, Marković udržel maximální koncentraci, kterou přenesl i na posluchače. Vedle již jmenovaných hráčů orchestru bych mohla uvést ještě další, kteří měli malá sóla a kteří se předvedli hlavně v hravém, místy téměř pastorálním Rondu; šlo třeba o hobojistu Viléma Veverku, flétnistu Petra Pomklu, klarinetistu Emila Drápelu a jiné. Orchestr měl sytý, barevný i rozzářený zvuk a hlavně širokou škálu výrazu. Kromě několika drobných nečistot v intonaci a souhře šlo o hodnotné provedení. Především však interpretace sledovala bohatý vnitřní, ke katarzi směřující vývoj a hluboké vyznění Mahlerova díla. Publikum bylo nadšené, dokonce tleskalo vstoje. Na závěr se s Aleksandrem Markovićem srdečně rozloučila ředitelka Marie Kučerová a zástupkyně orchestru. Bylo zřejmé, že i dirigent se loučí vřele a s respektem k hráčům, s nimiž šest let pracoval, přestože se proslýchalo, že mezi ním a orchestrem panovalo od určité doby napětí. Ale i nadále bude tento umělec s Filharmonií Brno spolupracovat. Nakonec bych přála brněnské filharmonii, aby brzy nalezla nového uměleckého šéfa, se kterým by měla dobrý pracovní a lidský vztah, a snad v dohledné době i nový koncertní sál, ve kterém bychom si ji mohli poslechnout.
Slavnostní filharmonické rozloučení se sezonou a šéfdirigentem
