Slavný návrat

Válečné requiem Benjamina Brittena je zvláštní dílo – historií, obsahem i pacifistickým paradigmatem. Coby protiválečný a proukrajinský apel zaznělo 21. února tohoto roku v Rudolfinu, a bylo to hudebně více než uspokojující. V neděli 3. září zorganizovala společnost Prague Sounds jeho opětovné provedení téměř beze změn, na velmi podobné úrovni a s podobným étosem ve Vladislavském sále Pražského hradu. Možná by stačilo odkázat na moji reflexi na tomto portálu, ale kontext reprízy se natolik vymykal z běžné koncertní praxe, že si komentář zaslouží.

Nejdříve několik obecných přípodotků. Koncert byl signálem pořadatelů, zaštiťovatelů (Praha, Ministerstvo kultury ČR, PPF Nadace ad.) a jistě i prezidenta Petra Pavla v roli hostitele, že stojí za podporou Ukrajiny. Ostatně ve zdravici prezidenta Pavla byla i tato slova: „Mysleme … také na naši povinnost jim stát po boku v boji za budoucnost celé Evropy.“ Je jistě hodné chvály, že Ukrajinu podporujeme nejen slovy a humanitou, ale i zbraněmi, nicméně nejsem si jist jak moc s tím souzní společenská atmosféra 60. let, tedy doby vzniku díla, existenciální pacifismus Benjamina Brittena a například slova  „… až bubny Času zavíří a stanou, bronz západu až řekne: složit zbraně…“ Jakkoli symbolika reprízy byla logisticky i ekonomicky výhodná, myslím, že vhodnější by byla díla typu Martinů Polní mše, Dvořákovo Requiem nebo možná nějaká duchovní kompozice Valentina Silvestrova.

Co dodat k provedení, o němž jsem již referoval? Především jsem byl z 26. řady příjemně překvapen, že akustický zážitek ve svém celku v podstatě pozitivně překonal mé očekávání. Skvěle zpívající Pražský filharmonický sbor byl trochu rozostřen, dětský sbor Radost byl na rozdíl od Rudolfina až příliš vzdálen a v orchestru dechy válcovaly smyčce, a občas i sólisty, více než by bylo zdravé i pro soudný den, ale dirigent a sbormistr Lukáš Vasilek měl vše pevně v rukách a překonával se. Možná kdyby řídil provedení dirigent úrovně Jakuba Hrůši, byla by patrnější detailní práce zvláště se smyčci, ale občasná mlhovina byla v rámci slavnostního rámce a symbolismu účasti členů vícero těles (PKF – Prague Philharmonia, Komorní orchestr České filharmonie, Kyjevský symfonický orchestr) přijatelná. Zpěv tří sólistů, zvláště pak barytonisty, byl velmi dobrý, přestože na hodně nazální tenor jsem si musel delší dobu zvykat (Susanne Bernhard – soprán, Kyle van Schoonhoven – tenor, Arvid Fagerfjäll – baryton). Stejně jako v únoru opanoval provedení Pražský filharmonický sbor, některá místa byla nádherná, například úvod Sanctus či acappellový závěr War Requiem.

Zarámování večera bylo vznešené. Nejdříve symbolické vyzvánění zvonů pražských chrámů za válečné oběti, ve dvacet hodin zvonění katedrálního Jana Křtitele, při odchodu z Vladislavského sálu Pražského hradu odbíjení katedrálního zvonu a mezitím intimně pacifistická hudba, kdy jsem v sále viděl hodně VIP (včetně arcibiskupa Graubnera), kteří jinak o abonentní hudbu v Praze zájem nejeví. Cestou domů jsem nemohl zbavit teoretické otázky, kolik z nich přišlo kvůli Ukrajině, prezidentovi nebo Brittenovi…?

Večer měl i rovinu, kterou si možná uvědomil jen málokdo. Byl oficiálním triumfálním návratem Prague Sounds, dříve Strun podzimu, na Hrad, odkud je kdysi vypudil Václav Klaus. Předpokládám, že projekty Prague Sounds na Hradě tím nekončí, což je dobře, protože mohou kreativně přispět k novému kulturnímu životu Pražského hradu, jak o tom po skončení koncertu hovořil pan Pavel.

Jen Struny podzimu z konce 90. let a dnešní Prague Sounds jsou podstatně jiným příběhem, překračování hranic hudby zůstává, ale obsah je plně v režii 21. století, kdy je vše možné.