Ve druhé světové válce neušlo v těžce poškozeném městě zkáze ani zdejší divadlo, umístěné na samotném centrálním náměstí proti městské radniční hlásce, v jejíž budově hrávaly kočovné společnosti divadlo již v polovině 18. století. Poválečná oprava divadelní budovy proběhla v duchu masivní architektury padesátých let dvacátého století a před průčelím stanuly dvě dvojice pískovcových pracujících nadlidské velikosti. Teprve postupná celková rekonstrukce v letech 1990 – 1995 vrátila divadlu jeho předválečný novorenesanční vzhled. Soustředíme-li se však na uměleckou produkci domu, pak poslání zdejšího divadla zůstalo ve své podstatě vždy totéž: slouží věrně obyvatelstvu svébytného slezského města i jeho okolí, které si právem zakládá na své kulturnosti. Slezské divadlo Opava má dosud svoji stálou diváckou obec, dosud je cílem rodinných kulturních „výletů“. Ve městě tohoto formátu obyvatelstvo zná „své“ umělce, potkává se s nimi na ulici, pozorně je sleduje nejen na jevišti, ale také v soukromí, váží si jich. Nejsou to tzv. „velké hvězdy“, známé z televizních obrazovek a z filmů, jsou to spoluobčané, kteří se díky určitým mimořádným schopnostem mohou věnovat své zvláštní činnosti, již představují na veřejnosti, na prknech, která znamenají svět nejen v milánské Scale nebo v newyorské Met, ale také v divadle opavském, olomouckém, plzeňském. Je-li vztah obecenstva k divadelníkům obdivný a pozorný, odráží se stejnou měrou i v jejich práci. Tato sounáležitost je stejně vzájemná jako nezbytná. Její likvidace by byla kulturní katastrofou celého regionu, protože je právě tím nezbytným společenským přesahem, který nikdy nelze vytvořit pouhým hostováním sebevíc věhlasných umělců. Nejsmutnějším osudem regionální divadelní budovy je osud „garáže“, do níž pouze zajíždějí „cizí“ inscenace. V nepříliš velkém městě je jeho jediné divadlo nenahraditelným střediskem kulturního života. I kdyby byla další divadelní budova v sebebližším okolí, nemůže nahradit onu vzácnou symbiózu místního uměleckého souboru s jeho vlastním obecenstvem.
Kdybychom chtěli jenom vyjmenovat umělce, kteří se spolupodíleli na opavských operních představeních, nevyšli bychom z údivu nad počtem těch, kteří později dosáhli celorepublikového věhlasu. Po roce 1945 působili v Opavě pěvci Karel Berman , Jaroslav Horáček , Dalibor Jedlička , Milan Karpíšek , Oldřich Spisar . Karel Berman tehdy také často režíroval, například Smetanovu Prodanou nevěstu a Hubičku , Blodkovu operu V studni , od Dvořáka Tvrdé palice , Čerta a Káču , Jakobína atd. Operní a činoherní režisér Oskar Linhart po svém nástupu do funkce ředitele divadla v roce 1947 inscenoval Janáčkovu Její pastorkyňu a Pucciniho Madame Butterfly , o dva roky později také Prodanou nevěstu (jako ředitel se do Opavy ještě vrátil po roce 1968). V letech 1950-1952 na opavském jevišti několikrát hostoval známý brněnský režisér Ota Zítek . Zcela mimořádný význam měla roku 1953 premiéra Wagnerova Bludného Holanďana , který byl v Opavě uveden poprvé česky od konce druhé světové války a navíc v inscenaci renomovaného hostujícího týmu: režiséra Václava Kašlíka , scénografa Františka Tröstera a autora kostýmů Jana Kropáčka , dirigoval šéf opery František Preisler (1946-1953), který také přeložil libreto do češtiny. O pouhé dva měsíce později spatřilo opavské hlediště Janáčkovu Káťu Kabanovou (dirigent Ivo Jirásek , 1946-1953, šéf opery 1953-1956).
Nikdy nekončící zápas o co nejkvalitnější operní dramaturgii je pro opavské divadlo typický. Ať už byl jeho zřizovatelem kterýkoli ze státních úřadů nebo Magistrát města Opavy (v současnosti), občasné požadavky zněly kupodivu podobně: opera je menšinový žánr – nemusíme jej podporovat, je potřeba vyjít vstříc odlehčené lidové zábavě. A tak Slezské divadlo bojovalo a přijímalo kompromisy. I v době, jíž jsem mohla být v opavské divadelní budově očitým svědkem, byla operní dramaturgie vynalézavá a obecenstvo se mohlo seznamovat se značně širokým repertoárovým výběrem. Vedení souboru považovalo za svoji povinnost seznamovat diváckou obec s velkými díly klíčových operních skladatelů 19. století – Verdi, Wagner, Puccini nesměli na repertoáru chybět (samozřejmě v českých překladech), české romantické opery Smetanovy a Dvořákovy pak byly neodmyslitelnou součástí tzv. kmenového repertoáru. Po zmíněném Bludném Holanďanovi a Kátě Kabanové uvedl opavský operní soubor hned v následující sezoně Rossiniho Viléma Tella , jehož dirigoval Ivo Jirásek (působil v Opavě také jako operní režisér – v roce 1950 dokonce dirigoval i režíroval inscenaci Madame Butterfly ), režisérem byl V. Hamšík (ředitel divadla v letech 1949- -1956), scénografem Karel Dudič (od roku 1949 dlouholetý stálý scénograf opavského divadla). Sezona 1953-54 pokračovala Verdiho Trubadúrem , Bizetovou Carmen a Smetanovým Daliborem v režii nově angažovaného Emila Vokálka , který v následující sezoně inscenoval také Její pastorkyňu , Madame Butterfly , Eugena Oněgina . Výjimkou nebyly československé premiéry – roku 1955 Erkelův Bánk Bán , o rok později Rossiniho Hrabě Ory . Divák opavského divadla získal značně široký dramaturgický přehled, každý ze členů souboru se v Opavě setkal s velkými úkoly, na nichž ten, který byl schopen je zvládnout, vyrostl, jiného, méně odolného, však málem zlikvidovaly. I méně poučený divák chodil na každou premiéru s nesmírnou zvědavostí a prožíval její průběh jako napínavou detektivku. Mládež, stálí operní fandové, nehrající operní umělci a členové jiných souborů se potkávali v přízemí na místech k stání.
Naše generace už zažila éru šéfa opery Emila Křepelky (1956-1958, 1963-1971), jehož častým spolupracovníkem byl režisér Bedřich Kramosil (1955-1960). Významnou roli sehrály v Opavě sopranistky Ema Koliandrová , Irena Křivánková , Radmila Minářová , Emilie Žáková , Emilie Jirglová či Parasca Wandrová a Jarmila Smyčková , altistky Alena Španihelová , Irena Kellnerová , tenoristé Vlastimil Vajsejtl , Václav Kvarda a Jiří Zahradníček , který v Opavě „vyrůstal z dětských střevíčků“, aby tu upoutal strhujícím pěveckým i hereckým výkonem v roli ovčáka Pedra v D'Albertově málo hrané Nížině (1958 – dirigent M. Homolka , režie a kostýmy B. Kramosil , scéna Karel Dudič ).
Oživením byl příchod začínajícího tenoristy Jiřího Olejníčka , pozdějšího sólisty brněnského Janáčkova divadla, který přišel do Opavy roku 1962 bez jevištních zkušeností, učil se tu nejen pohybovat se na scéně, ale také se líčit. Vytvořil postupně role Prince v Rusalce , Dalibora, Dona Alvara ve Verdiho Síle osudu , Eleazara v Halévyho Židovce . Míjel se v angažmá s mladým barytonistou Miloslavem Tolašem (1963-1965), otcem dalších dvou barytonistů: Dalibora (Divadlo J. K. Tyla v Plzni) a Jakuba (Janáčkovo divadlo v Brně), jehož hlasovým kolegou byl Vladislav Gřonka . K opavskému opernímu souboru neodmyslitelně patřili basisté Václav Paclík a Jiří Čep , ale právě tak sopranistka Helena Klašková , která se ještě jako začínající zpěvačka poprvé v Opavě představila roku 1961 při premiéře Myslivečkovy opery Medon, král epirský (aby postupně prokázala i v operetách komediální talent a smysl pro vtip).
Myslivečkův Medon, král epirský byl památnou premiérou, která upoutala odvážností dramaturgické volby, ale i originálním řešením inscenace hostujícího režiséra Ilji Hylase , výtvarníka J. Sládka a dirigenta Jiřího Kareše , které zvýraznilo dualismus dramatických recitativů a obtížných statických árií obohacením jednotlivých operních postav o jejich činoherní dvojníky. Ilja Hylas v Opavě vzápětí vytvořil také Rigoletta , Cara a tesaře , Bohému , Pauerovu Zuzanu Vojířovou .
Na straně druhé rádi vzpomínáme na opavskou Aidu , na legendární triumfální pochod, v němž kráčelo nemnoho nastálo angažovaných zaměstnanců baletu, kteří vždy za jevištěm vyměnili své zbraně a oděvní doplňky za jiné a víceméně úspěšně předstírali, že jsou dalším a dalším regimentem ozbrojenců. A přece, snad už nikdy v budoucnu nebyla Aida tolik působivá jako tehdy, protože tenkrát jsme – jako ten Hamletův Herec – „plakali pro Hékubu“, byť jsme byli jenom diváci.
Potom přišla druhá etapa šéfa opery Emila Křepelky (1963-1971) s premiérami Rossiniho Pana Kartáče , Foersterovy Evy , Meyerbeerovy Afričanky , ale také Hanušova Sluhy dvou pánů , Divadla za branou B. Martinů, Suchoňovy Krútňavy , Křičkových Českých jesliček , Dvořáčkova Ostrova Afrodity . V té době nacházíme v sólistickém souboru Jarmilu Vidlářovou , Věru a Karla Smolkovi , Pavla Stejskala a Pavla Kamase , V. Zápražného a V. Třebického , V. Němce , Z. Jágra a M. Urbánka , Olgu Procházkovou – do opavského angažmá tehdy přišli naši přátelé či spolužáci. Své druhé šéfovské období nastoupil dirigent Jiří Kareš (1971-1982) a poskytl prostor režisérům, kteří vystudovali operní režii na brněnské JAMU: Jiřímu Měřínskému , Josefu Novákovi , Aleně Dopitové-Vaňákové . Zejména pro režiséra Jiřího Měřínského a pro dirigenta Oldřicha Bohuňovského bylo opavské angažmá osudové – zůstali s ním spojeni téměř po celou svoji uměleckou kariéru.
J. Měřínský tu od roku 1963 nejen režíroval, ale stal se také podvakrát ředitelem divadla, Oldřich Bohuňovský přišel do Opavy o rok později a setrval tu (kromě kratšího působení v Moravském divadle Olomouc) do roku 1995, kdy odešel jako šéf opery do Plzně. Absolvoval na JAMU studium u dirigenta Jiřího Pinkase , který jej i po letech považoval za svého nejlepšího žáka. Měli podobný smysl pro emociální sílu interpretovaného díla (dokázali se jím nadchnout a doslova mu propadnout) a zároveň jim byla vlastní mimořádná schopnost vystavět je s takovou výrazovou a architektonickou naléhavostí, že posluchače přiměli (či spíše přinutili) k maximálně soustředěnému vnímání hudby. Dirigent Bohuňovský byl výsostným operním dirigentem – dovedl každou inscenaci dokonale hudebně připravit a při představeních dodal interpretaci ještě to „něco navíc“, dar, který není vlastní zdaleka každému umělci. Jím dirigované opery byly sugestivní už z hudební podstaty hudebnědramatického vyjádření a byly-li přesvědčivé i ve svém scénickém tvaru, vznikal skutečný „Gesamtkunstwerk“. Od roku 1990, kdy se stává šéfem opery (1990-1993) začíná s divadelním orchestrem provozovat cílevědomou koncertní činnost (je dokonce vypsáno abonmá) a výrazným způsobem roste úroveň orchestru. Po celou dobu své dirigentské činnosti ostatně udržuje kontakty s jinými orchestry a komorními soubory (Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice, Komorní orchestr Leoše Janáčka Ostrava) a natáčí snímky v rozhlase především oboru symfonické a komorní hudby.
K nejpůsobivějším kreacím opavského operního souboru pod taktovkou Oldřicha Bohuňovského patřila bezesporu Janáčkova Její pastorkyňa , připravovaná v podmínkách rekonstrukce Slezského divadla na podzim roku 1992 doslova za rachotu dokončovacích prací. Prvním významným počinem byla ostatně již volba tohoto díla – lašské Pastorkyně – jako erbovní inscenace znovu otevíraného Slezského divadla (tehdy pod vedením ředitele Václava Kožušníka ). Zahájení provozu zrekonstruované budovy, která byla po dvě léta zavřená a hrálo se ve zcela nevyhovujícím prostoru Kulturního domu podniku Ostroj (bez orchestřiště, bez provaziště a bez zázemí), inspirovalo členy souboru k naprosto mimořádnému vypětí. V té době již byli v Opavě angažováni pěvci a sbormistryně Kremena Peschakova z bulharského Plovdivu. Roli Jenůfky zpívala nádhernou srozumitelnou češtinou Valentina Čavdarova , jímavou Kostelničkou byla Jarmila Vidlářová , skvěle připravený byl orchestr a sbor, režíroval hostující Václav Věžník . Inscenace byla tradiční a její hudební složka měla strhující napětí. Splétala drobné hudební motivy do působivých ploch, neusilovala o násilné „zmelodičtění“ Janáčkovy hudební mluvy, ponechávala jí její plastickou syrovost a autenticitu. Tato Pastorkyňa se stala největším překvapením historicky prvního Festivalu českého hudebního divadla Praha v roce 1993, kde získala „Libušku“ jak za hudební interpretaci, tak i za ztvárnění role Jenůfy Valentinou Čavdarovou. Představení opavské Pastorkyně ve Stavovském divadle bylo pro diváky a pro odbornou porotu naprosto nečekaným zážitkem. Podařilo se tehdy upozornit pražskou veřejnost na existenci menších uměleckých souborů, působících mimo pražské či brněnské centrum.
V době kdy se na podzim 1995 Oldřich Bohuňovský stal šéfem opery v Divadle J. K. Tyla v Plzni, převzal vedení opavské opery jeho mladý nadějný kolega dirigent Petr Šumník (1995 – 2001). Mezi sólisty byli Sylva Pivovarčíková-Králová , Šárka Maršálová , Jakub Tolaš , Alexandra Proklov , Kateřina Hájovská , v Opavě hostují režiséři Jana Andělová-Pletichová , Jiří Glogar … Není náhodou, že dirigent Šumník přivezl do Opavy „Libušku“ z Festivalu českého hudebního divadla Praha 1997 za hudební nastudování Pucciniho opery Bohéma (Opava 1996, režie Bedřich Jansa , scéna Ladislav Vychodil ) a nebylo to naposledy. Opavský operní soubor za další dva roky získal s týmž dirigentem ocenění festivalu za inscenaci Hurníkovy opery Oldřich a Boženka (Opava 1999, režie Jana Andělová-Pletichová , scéna Vladimír Šrámek ) a roku 2001 přivezl do Stavovského divadla obdivuhodně sugestivní inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek (Opava 2000, česká premiéra – dirigent Petr Šumník , režie F. Preisler j.h., scéna Alexandr Babraj ). Překvapením festivalu Opera 2003 byla opavská inscenace u nás téměř neznámých Verdiho Loupežníků (dirigent Jan Snítil , režie Josef Novák , výprava Dana Svobodová ).
V současnosti je od podzimu roku 2000 ředitelkou opavského divadla ing. Sylva Gapková , šéfem opery je Dalibor Hrda .
