Titulek nechce bulvárně poutat vaši pozornost. Jde pouze o hyperbolu a simplifikaci. Zrcadlí jen skutečnost, která vzešla z dramaturgie festivalu Dvořákova Praha. 21. 9. zakončili Bamberští symfonikové svoje druhé festivalové vystoupení provedením druhé řady Dvořákových Slovanských tanců (op. 72, B. 147). Posledním dílem letošní Dvořákovy Prahy byla 24. 9. v podání České filharmonie první řada Slovanských tanců (op. 46, B. 83). Bylo zajímavé poslechnout si dvě koncepčně zcela odlišné interpretace, dvě různá dirigentská pojetí – Jakuba Hrůši a sira Andráse Schiffa, jiná naturelem, věkem, zkušenostmi i zázemím. Tolik ke slůvku „souboj“. Je to i „simplifikace“, protože koncerty nabídly naštěstí i jinou hudbu a podle mě Dvořák sice byl pro posluchače velmi atraktivní, avšak nebyl na obou večerech úhelným kamenem.
V úvodu koncertu Bamberger Symphoniker mě příjemně překvapila divadelní předehra Vítězslava Nováka Lady Godiva z roku 1907. Ustavičný svár „zlého“ Leofrika (energický, dramatický náboj) a údajně laskavé Lady Godivy, ztělesněný samozřejmě nádherným kantabilním tématem, trochu na principu filmového střihu, byl posluchačsky velmi účinný, takže auditorium bylo od prvních taktů vtaženo do hry a napjatě poslouchalo. Bylo pro mě neobyčejně příjemné, že můj oblíbený skladatel, jenž ale stojí desítky let setrvale ve stínu svého učitele Dvořáka, dokáže ve špičkové interpretaci zaujmout. (Mravní předvolební naučení: Škoda, že nemáme v domácí politice nějakou laskavou a soucitnou Lady Godivu.) Doufaje, že Dvořákova Praha v zájmu o Nováka neustane, těšil jsem se na Houslový koncert D dur, op. 35, Ericha Wolfganga Korngolda, na svár hudby a sólisty. Je to totiž koncert ošemetný, a to ani ne tak technicky, protože pro špičkového virtuosa to nemůže být problém (v houslovém repertoáru existují mnohem těžší opusy, například Šostakovič, Britten, ba i Dvořák). Problémem pro řadu houslistů je balanc mezi filmovou kýčovitostí a velkým uměním. Najít v této hudbě zlatý řez a otevřít posluchači čistou krásu. Není totiž lehké odkrýt balanc, hrát vroucně, ale ne uslzeně, hrát přesně, ale ve snaze nebýt kýčovitý, nehrát suchopárně. Slyšel jsem řadu provedení od Jaschi Heifetze po Hilary Hahn nebo Janine Jansen, nicméně Jan Mráček jim nezůstal ten večer téměř nic dlužen. Hrál v každém aspektu báječně. Jeho technika je téměř heifetzovská, stříbřitý tón má hodně alikvotů (nevím, na co hrál, ale housle měly velmi pěkný zvuk), doslova se mazlil s detaily, v čemž jej vydatně podpořil dirigent, a důležitá je pro mě zcela zásadní skutečnost, že pan Mráček má mimořádný cit pro styl a charakter dané hudby. Pozoruji jej už řadu let a ještě nikdy nehrál nestylově. A Korngold houslistu v tomto věru podrobí zkoušce, neboť sklouznout do sladkobolnosti a kýče je snadné. Pokušení ale vždy elegantně odolal. (Mimochodem jeho interpretace kadence byla velmi suverénní.) Dlužím ještě symbolickou poklonu orchestru. Pokračoval ve skvělém výkonu z Nováka a jeho spolupráce byla skutečně referenční. Inspirující by mohla být pro naše orchestry i úcta a přátelskost, kterou projevuje vůči publiku. Nadšenému auditoriu se Jan Mráček odměnil virtuózní ukázkou z díla skladatele, který stál na počátku jeho sólové kariéry a provází jej dosud – Recitativ a Solo Caprice Fritze Kreislera.
Ve Slovanských tancích Bamberští ukázali, jak jsou flexibilní a jak se snaží oblíbenému šéfdirigentovi udělat pomyšlení. Technická perfekce je automatická, což Jakubu Hrůšovi umožnilo tlačit někde tempa až k hranici možného (například číslo 7), ale zajímavé bylo, jak přirozeně převzal dirigentovo české vidění „slovanství“ tanců. Jeho otisk v orchestru působil velmi věrohodně, ba autenticky. Dramatické vrcholy byly sice příliš břeskné, ve zvuku nedostatečně měkké, ale výsledek se koncepčně přiblížil nejlepším provedením této hudby, k nimž řadím například Budapest Festival Orchestra s Ivánem Fischerem nebo Českou filharmonii s Jiřím Bělohlávkem. Jakub Hrůša byl určitě v přípravě velmi pečlivý a důsledný, protože kouzelné byly jak artikulace, modelace frází, práce s dynamikou, tak i logické vedení linií. Opět jsem si uvědomil, jak miluje kontrasty, mají-li smysl. Milé byly přídavky – dva Brahmsovy Uherské tance v orchestraci Antonína Dvořáka.
Závěrečný koncert čtrnáctého ročníku Dvořákovy Prahy měl docela slavnostní atmosféru. Jednak Dvořákova síň Rudolfina byla v podstatě vyprodaná, což je dobré znamení, jednak hvězdou večera byl sir András Schiff, jenž se představil hlavně v roli dirigenta. Mozartovská část měla jemně temný podtón – vstupní předehra k Donu Giovannimu sice vybízí ke klasicistní dramatičnosti, ale dirigentovo pojetí bylo spíše noblesně hladivé. Výkon České filharmonie byl samozřejmě na české mozartovské poměry nadstandardní, nicméně stejně jako není Schiff v dirigování rovný kdysi Harnoncourtovi, Abbadovi či Haitinkovi a dnes Petrenkovi, Nelsonsovi či Pappanovi, náš první orchestr má jiné repertoárové priority, než je Mozart a těžko někdy bude ve vídeňském klasicismu na úrovni Vídeňské filharmonie nebo Chamber Orchestra of Europe. Jediným netradičním okamžikem byl attacca přechod do notoricky známého Klavírního koncertu č. 20 d moll, K 466. (Mocně obsazený orchestr hrál s deseti primy.) Ten pan Schiff zahrál s nevtíravou suverenitou, nepateticky, neokázale, kouzelným tónem a s decentní pedalizací. Nádhera, hudební hostina! Jako by v estetice navazoval na o generaci staršího Alfreda Brendela, který bude v Praze pobývat od 27. září, jenž ale svou koncertní dráhu už ukončil. (Vtipnou zvláštnůstkou se mi jevila jeho kadence v závěrečné větě, kde tematicky připomněl mimo jiné i svět Dona Giovanniho.)
První řada Slovanských tanců zněla od orchestru jako vždy dobře a „autenticky“. Nicméně musím dodat, že dirigent jen prostě nechal české muzikanty hrát českou hudbu, kterou mají natolik v genech, že některé tance by snad mohli hrát i zpaměti a nejspíš s podobným výsledkem i bez dirigenta. Pan Schiff pečlivě četl partituru, provedl všechnu předepsanou dynamiku i agogiku. Bylo to otcovsky laskavé, hladivé provedení; natolik dobré, že to možná někoho v sále odradí od návštěvy jiného uvedení v této sezoně, nicméně přece jen jsem čekal, že pan Schiff přijde s nějakým novým pohledem, byť třeba jen v akcentaci, v modelaci frází, v práci s detaily. Takto to bylo sice brilantní, ale jen poctivě odehrané. Zdráhám se soudit, je-li to dost či málo. Nicméně každý festival by měl být něco víc než abonentní koncert a očekával bych silnou přidanou hodnotu. Slyšet výjimečného pianistu, zažít po letech v Rudolfinu světovou legendu bylo krásné, leč přece jen jsem očekával víc.
Pokusím-li se odpovědět na otázku v titulku, pak připouštím, že „souboj“ neměl vítěze. Dvořák Bamberských byl interpretačně zajímavější, kontrastnější, se zásadní hřivnou Jakuba Hrůši, Dvořák České filharmonie zase tónově pestřejší, skvělý v protihlasech, ve zvuku měkčí, barevně bohatší, leč ve výsledku poněkud nudný. Rozdíly byly i v jednotlivcích. Jakkoliv pan Hrůša mocně děkoval svým Bavorům, při vší úctě hornistu úrovně Ondřeje Vrabce či cellisty Ivana Vokáče nemají. Nicméně když jsem jel domů, pustil jsem si Brahmsův První klavírní koncert s Andrásem Schiffem a představil jsem si jiný koncept večera – Brahmsův klavírní koncert se sirem Schiffem, první řada Slovanských tanců Brahmsova oblíbence a Jakub Hrůša na dirigentské podestě. Propojily by se tak síly loňského a současného laureáta Ceny Antonína Dvořáka. Soudě podle spontánního nadšení auditoria se ale asi mýlím, což se „hudebním kritikům“ stává často…
