Koncertní série debutů festivalu Dvořákova Praha poskytla pražskému publiku příležitost k seznámení s mladou slovenskou mezzosopranistkou Danielou Baňasovou (12. 9., Sukova síň Rudolfina). Zpěvačka, která má na svém kontě například společné vystoupení s José Curou na koncertě ve francouzském Nancy, předvedla na pestrém repertoáru od baroka po hudbu dvacátého století plný, sytě zabarvený hlas, který neztrácí barvu a tvárnost ani ve vyšších polohách a jehož doménou je „objemné romantické zpívání“, nikoli lehká koloratura (to neplánovaně odkryla i sama zpěvačka, když z programu na poslední chvíli vyřadila Una voce poco fa z Lazebníka sevillského). Na árii Deh per questo istante solo z La clemenza di Tito ukázala solidní techniku, o kterou se může opřít, stejně jako v Mon cœur s’ouvre à ta voix ze Samsona a Dalily , za niž sklidila velké uznání obecenstva. Největší souznění hlasu a hudby ale podle mého předvedla ve výběru z Šesti romancí Petra Iljiče Čajkovského, které se zdály být pro její instrument jako stvořené. Až by se chtělo s náznakem ruské patetičnosti říct „velké srdce ve velkém hlasu“. Menší dojem na mě udělaly písně Heitora Villa-Lobose, které naopak potřebovaly větší uvolněnost a spontaneitu (mimo jiné bylo evidentní, že s těmito písněmi není zpěvačka ještě dokonale sžitá), což platí i o Habaneře Bizetovy Carmen , o které umělkyně mluví jako o své vysněné roli. Carmen Daniely Baňasové byla spíše uhlazenou a vykalkulovanou svůdkyní než živočišnou cikánkou. Celkově ale celý koncert vyzněl velice příjemně a slibně i do budoucna.
