V neděli 15. října proběhla v rámci brněnského festivalu Moravský podzim v Divadle Na Orlí revitalizovaná futuristická opera Vítězství nad Sluncem. Opera poprvé zazněla roku 1913 a o autorství se dělili skladatel Michail Maťušin, básník Alexej Kručonych a malíř Kazimir Malevič. Prolog k opeře napsal Velimir Chlebnikov. Původní nákresy se dochovaly, většina původní hudební faktury však byla ztracena. Současné pojetí operního díla režíroval Marek Mokoš, hudbu napsal Jiří Najvar, o scénu a kostýmy se postaral David Janošek a dirigoval Tomáš Krejčí.
První čtvrtina 20. století představovala nebývalý výkvět uměleckých směrů, stylů, esteticky hodnotících měřítek, kompozičních technik, novátorských přístupů a provedení. Tento vývoj byl následně ovlivněn světovou válkou, která svojí brutalitou představovala pro mnohé těžce stravitelnou a hořkou piluli. Ten tam byl idealistický svět minulosti, který tak žalostně selhal a zradil člověka a život sám, a po druhé světové válce zůstal umělecký svět stát před otázkou, zda je ještě vůbec taktní, slušné a myslitelné tvořit hudbu, která se, byť nechtěně, skryla pod křídla nacistické orlice. Tendence vystoupit proti staré a vyčpělé hudbě pozdně romantické se však objevovaly i před první světovou válkou a postupem času se stále důrazněji hlásily o slovo. Svět byl stále ještě v úžasu z technické revoluce a romantický věk se začal jevit falešným, neupřímným a cizím. Fascinace technikou pudila tvůrčí umělecké duchy k experimentům, které by ještě před několika desetiletími byly naprosto nemyslitelné. Těmto ryze progresivně zaměřeným směrům vévodil tzv. futurismus, upínající zrak do budoucnosti a bez rozmyslu odhazující vše staré, zdánlivě nepotřebné a přežité. Je nutné rozlišovat různé druhy tohoto směru, neboť italský, fašisticky orientovaný futurismus Marinettiho není stejný jako futurismus ruský. Všechny však mají společný směr kupředu, fascinaci technologií, technikou, vědou a vývojem. Je tedy skoro až absurdní ono podivné zavření očí před rozumem a jeho následné odmítnutí jako omezujícího prvku, který vytváří příliš pevné mantinely pro skutečnosti. Toto je typická tvář ruského futurismu – se zavřenýma očima vstříc rychlému běhu nového technologického věku.
Nové zpracování díla Vítězství nad Sluncem se nesnaží o původní vyznění myšlenek ruského futurismu, o jakousi relikvii hysterického zbožštění technického pokroku, naopak pokračuje v myšlenkách dále, rozvíjí je, a přestože z futurismu skutečně vychází, podrobuje jej nemilosrdné kritice ze strany současnosti. Skutečným protagonistou opery je totiž právě ono zatracované Slunce, na které je tu pohlíženo v podstatně širší a troufám si říci spravedlivější perspektivě. Z počátku je zde Slunce prezentováno jako disko koule – laciný, falešný, efektní a blyštivý předmět. Poměrně záhy se však v konfrontaci se syrovým, agresivním, autoritářským a pokleslým světem novým jeví „Slunce“ jako pouhý bezbranný a bezelstný snílek. Tento fakt nepokrytě přiznává i režisér sám přímo v programu k festivalu. Tento krok mohu já osobně pouze ocenit, jen stěží by původní a do jisté míry naivní estetika dokázala stejně progresivně působit i nyní. Najvarova hudba pak výsledný dojem jen umocňuje – ryze futuristické vstupy působí jako obhajoba ošklivosti, dekadence, úpadku mravního, sociálního i intelektuálního. Občasný pitoreskní hudební cynismus působil ve výsledku obzvláště temně a bezútěšně. Nutno však dodat, že současná režie prezentuje také příklady správného a podnětného uchopení myšlenky pokroku a technologického rozvoje, i přesto však zůstává toto násilné vyústění futurismu terčem kritiky. Výsledné zpracování s jistou dávkou obrazotvornosti částečně připomíná sociálně kritická díla Karla Čapka a jako takové si zaslouží dvojnásobnou pochvalu.
Z hlediska zpracování není vůbec co vytknout – příkladná práce s prostorem a světlem dokázala maximálně využít relativně malý sál Divadla Na Orlí, přičemž herci a zpěváci částečně využili i prostor nad scénou. Tanec s kostrou v přítmí za svitu přenosného reflektoru za doprovodu vynořujících se ohyzdných zlovolných tváří představuje jen jeden z mnoha příkladů. Herecké a pěvecké výkony pak byly skutečně obdivuhodné. Nejen že herci byli neustále v pohybu, a to častokrát velmi nepřirozeném, ale nezřídka zacházeli také do technických a dynamických hlasových extrémů. I hudebníci se prezentovali v tom nejlepším světle a rytmicky i intonačně náročné pasáže zvládali na výbornou.
Moravský podzim pokračuje v započatém tématu ruského hudebního futurismu, tentokrát však s podstatně jiným a temnějším vyzněním. Dílu jako takovému se mnoho vytknout nedá, a ačkoliv pracuje s nezvyklým a moderním hudebním i divadelním jazykem, nepokládá před diváka snadno dešifrovatelné obrazy ani scény, a konečně pak neposkytuje utěšující a bezproblémový obraz společnosti. Ve své vlastní vnitřní a ve výsledku i vnější logice se jedná o celistvé, fungující a formálně zručně a řemeslně správně vystavěné dílo. V tomto se snad dá najít i ona spřízněnost s původními futuristy, kteří častokrát kladli formu nad vlastní obsah a pro které byl obsah tvárným, neurčitým a živoucím obrazem budoucnosti. Vítězství nad Sluncem z Moravského podzimu má však podstatně závažnější a aktuálnější přesah, a to je jedině dobře, neboť po vzoru futuristů upírá oči dopředu do budoucnosti, jen je zkrátka už o nějaké to desetiletí starší a zkušenější.
