Jedenáct dní po skončení Pražského jara začal ve čtvrtek národní a mezinárodní festival Smetanova Litomyšl. Stejně jako závěrečný koncert v Praze, tak i zahajovací koncert zde nechal v úvodu zaznít českou i slovenskou hymnu. V roce stého výročí vzniku Československa případně, naprosto logicky – a při obou příležitostech vlastně i s trochou provokativní nostalgie. Neslyšeli jsme je takhle spolu už celé čtvrtstoletí.
Smetanova Litomyšl je ve velké míře přehlídkou vokálního umění, začínala jako ryze operní festival, a tak přinesla bonus: hymny zpívané. S Českou filharmonií byl totiž na pódiu k prvnímu číslu už připraven Pražský filharmonický sbor. Výjimečná hudební i privátní chvíle. Vždyť drtivá většina publika i účinkujících se v Československu narodila a vyrostla a také Smetanova Litomyšl se po několik desetiletí konala v Československu. Prožívání současné české státnosti se bez vědomí československých tradic – a snad i bez trochy dojetí – neobejde.
Šedesátý ročník asi nemohl mít charakterističtější začátek, než jakým je kantáta Česká píseň Bedřicha Smetany. Nejenže je to vděčné číslo, které k festivalu trvale patří v programech, ale jeho základní motiv, třikrát opakovaný, pokaždé v delší podobě, je užit i jako „zvonění“, výzva pro diváky, aby už zaujali svá místa. Smetanova Česká píseň má pozitivní národní náboj, idyličnost, naivitu, upřímnost i patos devatenáctého století, parametry a hodnoty, které netřeba zatracovat. Pokud její poslech může podpořit naše vlastenectví, pak ať zní co nejčastěji.
V „československém“ duchu lze do určité míry vnímat druhé číslo programu. Sukova suita Pohádka vychází z jeho scénické hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena – a ta se odehrává kdesi v tatranské přírodě. Slyšeli jsme důvěrně známou hudbu s přiměřeně emotivně, čistě a stylově zahraným sólem houslistky Ireny Jakubcové na pozici koncertního mistra, s kouzelnými tanečními rytmy, s láskyplnou lyrikou, se zlověstnou hrozbou a s vítězstvím dobra nad zlem. Filharmonici s Petrem Altrichterem v poloplenérové akustice zámeckého nádvoří pochopitelně nekouzlili se zvukem a nevzepjali se k nezapomenutelné interpretaci, ale dali ten nejlepší hudební i pocitový základ zážitkům z něčeho výjimečného, letního, poetického, krásného a „našeho“.
Janáčkova Glagolská mše nemohla na slavnostním koncertě chybět nejen vzhledem k jubileu skladatelova úmrtí, ale i jako svérázná, nenapodobitelná položka vokálně-instrumentálního repertoáru. Staroslověnský text, Janáčkovo vlastenectví i rusofilství, jeho zapojení do hudebního života a do nové tvorby za první republiky i jeho současná pozice ve světové hudbě, to jsou silné umělecké argumenty. Povědomí o tom všem usadilo právě toto dílo v tento večer na pozici toho správného vrcholu celého programu. Filharmonie se sborem i zde zapracovala adekvátně prostředí, které vybočuje z obvyklých rámců koncertních síní. Ale je dobře, že náš první orchestr svými jménem a tradicemi přehlídku tohoto významu a těchto ambicí zdobí. Jana Šrejma Kačírková, Jana Hrochová, Richard Samek a Jan Šťáva byli vyrovnaným mladým pěveckým kvartetem, ryze vokálně na špičce toho, co naše interpretační umění může nabídnout. A své spolehlivě v Postludiu odvedl na náhražce skutečných varhan i Aleš Bárta. Petr Altrichter v díle podchytil v celkově o něco pomalejších tempech tentokrát spíše lyričtější a poetičtější stránky; elektrizující lapidárnost mívá jindy jasnější převahu. Intenzivní krása a jedinečná genialita Janáčkovy hudby však samozřejmě ani v nejmenším nezapadla.
Smetanova Litomyšl zavedla jako novou věc digitální plochy po stranách pódia. Září na nich logo, při hymnách se objevily vlajky a během skladeb se tu – podsvícené – proměňují jejich právě znějící části. Titulkovací zařízení s širším užitím. Včetně možnosti decentně P.T. pánům a dámám v publiku hezkým nápisem ještě před prvními tóny připomenout, že mezi větami není třeba a není zvykem tleskat.
K chvílím po koncertě patřila i společenská dohra s proslovy a dortem k jubileu festivalu. V té vážnější rovině konstatování, že se letos pořadatelé vědomě rozhodli nepožádat o záštitu současnou hlavu státu, a apel senátorky Miluše Horské, abychom dbali na kulturní a hudební vzdělanost nových generací a abychom si chránili demokracii; v té méně vážné rovině pak obdivování marcipánových figurek na obrovském dortu, za jehož vytvořením stojí hornistka České filharmonie a současně zručná cukrářka Kateřina Javůrková. Mezi osůbkami trůnícími nahoře na polevě, vyvedenými s rozpoznatelnými tvářemi, byli nejen ti, kdo mají zásluhy o oživení festivalu po roce 1990, ale také slavný rodák Bedřich, s pivečkem v ruce.
