Dříve, než byla v neděli 12. 5. 2019 festivalovému publiku zpřístupněna Smetanova síň Obecního domu, zrodil se hudebními legendami 20. století opředený příběh o mimořádném začátku Pražského jara 2019. Letos osmatřicetiletý Jakub Hrůša festival nezahajoval poprvé. Úvodní koncert dirigoval již v roce 2010, tehdy s orchestrem Pražské komorní filharmonie. Kritiky před lety nešetřily chválou a poněkud nekriticky adorovaly Hrůšovo nastudování, jehož hlavní devízou bylo uvedení šestidílného cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany komorním orchestrem beethovenovského obsazení. Po devíti letech se Jakub Hrůša opět vrátil k zahájení Pražského jara, tentokrát s jedním z předních německých symfonických těles, a že jich je ve Spolkové republice Německo požehnaně. Rezidenční orchestr ze severobavorského Bamberku mezi nimi zaujímá mimořádné postavení, protože doslova vládne hudební kultuře na německé poměry nepříliš velkého města s bohatou minulostí.
Ona vzpomínaná legenda pojednává o orchestru, který rok po válce založili s pomocí místních elit a okupační správy poválečného Německa orchestrální hráči rozpuštěných německých symfonických a operních souborů z Prahy a německého pohraničí českých zemí. Jádrem původního orchestru Bamberských symfoniků – Bavorské státní filharmonie byli členové pražského Německého filharmonického orchestru, v jehož čele stanul v roce 1940 říšskoněmecký dirigent Joseph Keilberth. Do Prahy přicestoval částečně za trest – prokletou Stravinského tvorbu uváděl v Německé říši ještě v době, kdy zemi křižovaly putovní výstavy o zvrhlém umění. Keilberthovým osobním pražským objevem byla česká hudba, kterou si v Praze přivlastnil a s sebou odvezl v roce 1945 do válkou zničeného Německa. Nejprve do Drážďan, kde vznikla vůbec nejstarší nahrávka Dvořákovy Rusalky v němčině, a poté do Bamberku, kde na dlouhých osmnáct let stanul v letech 1950–1968 před orchestrem, k němuž jezdili studovat a uvádět českou hudbu Ferdinand Leitner, Antal Doráti nebo Rudolf Kempe, autor skvělé nahrávky Smetanovy Prodané nevěsty.
V orchestru Bamberských symfoniků již dnes neúčinkuje nikdo, kdo by éry Keilberthovu a Kempeho nebo hostování Leitnerova a Dorátiho zažil. V bamberském publiku ovšem stále sedí pamětníci starých časů a v orchestru panuje náklonnost k české hudební kultuře, srovnatelná s afinitou Angely Merkelové k Česku a Čechům. Český sentiment oživil nástup Jakuba Hrůši do čela orchestru na podzim 2016 a první společná nahrávka se Smetanovou Mou vlastí (2015–2016). Nikoliv náhodou padla volba na Mou vlast jako exportní dílo také v rámci letošního evropského turné Bamberských symfoniků. Praha je jednou z jeho zastávek. Po třiasedmdesáti letech tak orchestr z Bamberku přivezl do Prahy svou verzi Smetanova univerzálního veledíla, které si repertoárově osvojila již první generace symfoniků z Bamberku. Kruh se uzavřel a Jakub Hrůša mohl stanout na pódiu akusticky nepříliš komfortní Smetanovy síně, rozhodně nesrovnatelné s kvalitami bamberského sálu, který nese jméno dirigentského nonkonformisty Keilbertha – Joseph-Keilberh-Saal. Stalo se již tradicí, že na zahajovacím koncertě Pražského jara chybí nejvyšší ústavní činitelé našeho státu, pohrdající artificiální kulturou a jejími stoupenci, což slavnostnímu večeru sice ubírá na matném lesku politické reprezentace, ale naopak přidává na občanském, uměleckém a symbolickém významu.
Jaká tedy byla letošní festivalová Má vlast Bamberských symfoniků a Jakuba Hrůši, kteří vstoupili do divokých vod zahraniční festivalové konkurence a uvedli emblematické dílo českého hudebního kánonu 19. století po Symfonickém orchestru Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku se za každou cenu inovativním dirigentem Thomasem Hengelbrockem (2015) a Vídeňských filharmonicích v povrchním nastudování Daniela Barenboima (2017)? Hrůšovy nejmladší kreace v klasickém českém repertoáru jdou proti duchu doby. Odvážně a navzdory ustálené interpretační tradici velkoryse pracují s tempy a časem. I Hrůšova festivalová Má vlast volila velmi, velmi klidná tempa, občas až odvážně plynulá (Šárka), vždy však oživovaná agogikou a detaily v sólových nástrojích. Publikum, které má Mou vlast zadřenu pod kůži a těší se na její rychlý spád a brzký konec, mohla Hrůšova tempa iritovat. Umožňovala však dokončovat a dodýchávat fráze, dávala prostor prožitku a promýšlení. Nezapomínejme však, že Smetanův cyklus Hrůša nenastudoval jen pro díla znalé pražskojarní publikum a Bamberští symfonikové netrpí stereotypy a interpretační rutinou českých orchestrů. Vedle temp zaujala Hrůšova agogika, s níž jeho čeští předchůdci a kolegové pracovali a dosud zacházejí více než úsporně.
Velkou výhodou bamberského orchestru jsou jeho spíše rovně znějící dřevěné dechové nástroje s minimem vibrata (klarinety, fagoty), kterým společně s univerzálním zvukem smyčcové skupiny vděčíme za zvukovou transparenci, a to navzdory akustickým kapsám Smetanovy síně a olbřímímu obsazení se čtyřmi harfami. Jejich dialogickým rozsazením po stranách pódia se Hrůša přiblížil stereofonnímu triku Harnoncourtovu, ale v sále nevyznělo rétorické rozprávění harf věštců tak, jak bylo nejspíše zamýšleno. Hrůšova koncepce Mé vlasti postrádá objektivní věcnost jeho umělecké generace, a dokonce i jeho mentora Jiřího Bělohlávka, z jehož stínu již Hrůša dávno vystoupil, o čemž svědčilo i silně emotivní nastudování, které se nebránilo patosu. Ale v jakém jiném díle české romantické hudby s ním nešetřit než právě v Mé vlasti? Vždy jsem byl zastáncem uvádění Mé vlasti bez pauzy, jak tomu bylo i letos, ale Hrůšovo nastudování ukázalo, jaký příval emocí hýbe Smetanovým dílem, v němž není na škodu v polovině cyklu vydechnout.
Hrůša totiž dokázal jednotlivé symfonické básně odstínit, když už ne tempově, pak výrazově, ba dokonce instrumentačně. Stačilo vyměnit plstěné paličky tympánů za dřevěné a posluchači okamžitě pochopili propastné rozdíly mezi měkkým zvukovým světem Vltavy a Luhů a hájů na straně jedné a Šárky a Tábora na straně druhé. Tak běsnící počátek Šárky slýcháme málokdy a vířící tympány v Táboře nedaly zapomenout na tvrdost husitských válek. Proč by měli Mou vlast hrát před českým publikem německé orchestry, bylo možno pochopit právě v nekonečné introdukci k Táboru – chorálové pasáže ve dřevech a žestích v domácích kreacích nejednou zanikají, jen aby se už, už strhla bitevní vřava. Úvod Smetanova Tábora měl však v bamberském podání velebnost Mendelssohnovy Reformační symfonie, tak jako Českými luhy a háji dýchaly wagnerovské reminiscence Mistrů pěvců.
Pro mě osobně byla Hrůšova bamberská kreace příjemným překvapením. Orchestr přinutil publikum poslouchat a Jakub Hrůša přemýšlet. Co více si lze přát? Snad jen – kdybych věřil na reinkarnaci, chtěl bych se narodit jako tympánista Bamberských symfoniků Holger Brust. Práce by mně šla od ruky a stal bych se nepřeslechnutelnou hvězdou pozoruhodného úvodního koncertu Pražského jara 2019. Publikum zadržovalo potlesk již od Vltavy, a večer tak po zásluze skončil ovacemi ve stoje.
