Smetanovo trio hraje od roku 2012 v pozměněném složení: s klavíristkou Jitkou Čechovou a violoncellistou Janem Páleníčkem vystupuje nově Jiří Vodička , který vystřídal u houslového pultu Janu Vonáškovou. Přestože od roku 2012 absolvoval soubor už desítky tuzemských i zahraničních koncertů, v Rudolfinu hrál 9. prosince 2013 v této sestavě poprvé. Abonentům Českého spolku pro komorní hudbu nabídl program nejen velice kvalitní a atraktivní, ale také velmi náročný. Své vystoupení zahájil Sukovým raným Klavírním triem c moll, op. 2 . Už v první větě upoutali interpreti neobyčejnou barvitostí a emotivností své hry (což jsou ostatně téměř „erbovní“ vlastnosti Smetanova tria). Druhou větu hráli s rozkošnickým nadhledem, přímo z ní dýchala pohoda letního nedělního odpoledne. Na lehkosti a vzdušnosti závěrečné věty se bezesporu výrazně podílelo sympaticky živé tempo, jež hráči nasadili hned od prvních taktů. Rozsáhlé Klavírní trio a moll Maurice Ravela, které následovalo po Sukovi, je dílem nesmírně sofistikovaným a klade na interprety enormní nároky. To, co dokázalo z této skladby vykouzlit Smetanovo trio, předčilo veškeré mé očekávání. Její provedení bylo opravdu jedinečné: Ravelova hudba přímo fascinovala svou barevností, přecházející od intenzívně zářivých světel až po nejjemnější pastelové polostíny (když Jiří Vodička nastoupil v první větě s křišťálově průzračným vedlejším tématem, znělo to málem jako poselství z jiného světa), vydechovala exotické vůně, namíchané s pravou francouzskou rafinovaností, a okouzlovala půvabně vykrouženými „secesními“ melodickými liniemi.
Všichni tři umělci hráli s nepřeslechnutelným a nepřehlédnutelným entusiasmem až do skvěle vygradovaného závěru finální věty. Po doznění skladby jsem litoval jediného – že z koncertu nebyla pořízena živá nahrávka. Dvořákovo Klavírní trio f moll, op. 65 , které vyplnilo celou druhou půli večera, je interpretům zjevně velmi blízké. Dílo má téměř symfonické dimenze – a umělci jej také se strhujícím symfonickým vzletem přednesli. Smetanovo trio je dnes bezesporu souborem světové úrovně. Jeho vystupování má punc nejvyšší profesionality, technicky i výrazově jsou všichni tři hráči vybaveni na sólistické úrovni, jejich souhra je naprosto dokonalá, a hlavně – z každého tónu přímo čiší maximální osobní zaujetí. Není divu, že si posluchači vyžádali po skončení koncertu dva přídavky: nejprve vyslechli finální větu ze Smetanova Klavírního tria g moll a poté hudbu přímo nejsoudobější: Preludium a Waltz zusammen z Multikulturní suity č. 1 mladého skladatele Romana Haase.
