Smetanovo trio je rezidenčním souborem letošní koncertní sezóny Českého spolku pro komorní hudbu, a není proto divu, že mu byly ve dvou abonentních cyklech ČSKH věnovány hned tři večery. Poslední z této trojice abonentních koncertů se uskutečnil ve Dvořákově síni Rudolfina 20. dubna 2016. Program byl připraven s velkou péčí a navíc i s jakousi decentní rafinovaností – každou skladbu bylo totiž možné vnímat jako osobitou variaci na „smutek“ v nejrůznějších podobách. Na úvod večera zaznělo Patetické trio d moll pro klarinet, violoncello a klavír Michaila Ivanoviče Glinky. Spolu s klavíristkou Jitkou Čechovou a violoncellistou Janem Páleníčkem se v něm představil host souboru – výtečný švýcarský klarinetista Wenzel Grund. Grund vládne subtilním, komorním, nepříliš průrazným tónem, který se barevně velice hezky pojil s ostatními dvěma nástroji. Zřídka uváděná skladba s působivým střídáním nálad a s řadou pozoruhodných hudebních nápadů, jež bychom ocenili i u autorů generací mladších, než je Glinka, získala díky nesmírně citlivé interpretaci téměř snovou barevnost a zanechala v posluchačích ten nejlepší dojem. Jako druhé číslo koncertu uvedlo Smetanovo trio – už v kompletní sestavě s houslistou Jiřím Vodičkou – pražskou premiéru klavírního tria „Boj s pádem“Ondřeje Kukala. Posluchačsky vděčnou skladbu s výrazným melodickým potenciálem, se spoustou významově mnohoznačných tremol a s nepřeslechnutelnými jazzovými názvuky hráli umělci s obrovským osobním nasazením, a přestože mimohudební program tohoto závažného díla je slovy jen těžko postižitelný, bylo zjevné, že všichni tři velmi dobře věděli, „o čem“ hrají. Koncert vyvrcholil po přestávce Čajkovského dvouvětým Klavírním triem a moll, op. 50. Třičtvrtěhodinová skladba patří k nejhranějším, nejrozsáhlejším, ale také technicky nejnáročnějším dílům světové literatury pro toto nástrojové obsazení. Smetanovo trio ji má na repertoáru řadu let a nutno říci, že jeho interpretace zraje s plynoucím časem jako dobré víno. Vypjaté emoce se během let zklidnily, Čajkovského hudba zvláčněla a získala na hloubce. Už jen samotný úvod první věty, kdy si nad rozvlněným klavírním partem předají violoncello s houslemi hlavní téma, zněl jako začátek nějakého poetického pohádkového příběhu. První věta měla báječný tah a nenechala posluchače vydechnout až do posledního taktu, následující variační věta okouzlila nespočtem barev a výrazových odstínů. Vybrat z dvanácti variací tu nejkrásnější bylo prakticky nemožné. Pro mě osobně to byla rozkošně vylehčená třetí variace, obě taneční variace (šestá „valčíková“ a desátá „mazurková“) a zvláště pak přízračná, tajemná variace devátá. Mimořádnou pozornost si po celý večer zasloužilo to, jak svobodně a inspirovaně pracovali umělci s časem – tak odvážná rubata si mohou dovolit jen ti, kteří naprosto nemají zapotřebí hlídat si souhru, protože je pro ně samozřejmostí. Obecenstvo si po tak obdivuhodném výkonu pochopitelně vytleskalo přídavek. I ten byl interprety zvolen velmi rafinovaně: po depresívním smutečním pochodu, uzavírajícím Čajkovského Trio, přednesli půvabnou, jarním sluncem prozářenou druhou větu ze Sukova Klavírního tria c moll, op. 2.
Bylo-li co tomuto nádhernému koncertu vytknout, pak snad jen drobný „úlet“ redaktora programové brožury. V závěru medailonu Smetanova tria se totiž posluchači mohli dočíst, že „v nadcházejícím roce má přijít na trh jeho souborná nahrávka klavírních trií Bohuslava Martinů“. Ta informace je zavádějící. Nahrávka už vyšla – a je skvělá.
