Ve dnech 28. února a 1. března 2015 zažila Praha dvojí poctu Bedřichu Smetanovi. V sobotu uspořádalo Národní divadlo na své hlavní scéně matiné k 191. výročí narození. Po cituplném dlouhém proslovu Václava Němce, místopředsedy a jednatele Společnosti Bedřicha Smetany, čtyři sólisté divadla postupně zazpívali ukázky z Dalibora, Tajemství, Hubičky, Dvou vdov, Čertovy stěny a Prodané nevěsty. Vítanou změnou byla vsuvka Jitky Čechové, která i přes nevlídný klavír s citem zahrála dvě části z klavírního cyklu Sny.
Jaká byla pěvecká čísla, kapelnicky spolehlivě doprovozená Davidem Švecem? Ne příliš početné auditorium nejživěji ocenilo tenoristu Martina Šrejmu, jenž je jednou z nadějí divadla. Dobře posazený hlas výborně zvládl árii Lukáše z Hubičky a Jeníka v duetu s Kecalem z Prodané nevěsty. Do nadšeného Ladislavova zpěvu Když zavítá máj z Dvou vdov se pan Šrejma tak položil, že to hraničilo s forsírováním. (Méně je často lépe než více.) Osvědčenou kvalitou ND je již řadu let sopranistka Dana Burešová. Jitkou a Vendulkou to víceméně opět potvrdila. Bohužel mě zklamali mezzosopranistka Kateřina Jalovcová a basista Miloš Horák. Je těžké se smířit s faktem, že žena má sice nosný, pěkný hlas, ale nepříjemné výšky a muž s pěknou barvou nezralého hlasu nemá jisté hloubky. Panna Róza z Tajemství byla k nepřečkání a postavou impozantní Kecal byl nakonec jen „kecálkem“, jenž měl do prominentních českých basistů naší historie daleko. Byla to pěkná besídka, ale nepochopil jsem proč a proč takto…
V neděli v poledne přijel vlakem do metropole mužský sbor Láska opravdivá. Poté putoval po Praze, na několika místech udělal pro stálý posluchačský kondukt a kolemjdoucí mini koncert a nakonec doputoval do malostranského sídla Českého muzea hudby, kde večer provedl pro nečekaně velké množství ctitelů Smetany Mistrovy mužské sbory. (Pro navození atmosféry však nejdříve zazněla hymna Hej, Slované z roku 1834.) Postupně tak „kostelní“ akustiku dvorany zaplnila hudba Písně české, Tří jezdců, Odrodilce, Rolnické, Slavnostního sboru, Písně na moři, Věna, Modlitby a Naší písně. Od amatérského společenství, jež zaštiťuje Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Brno, nelze čekat dokonalý zpěv, zato nadšení a vějíř citů ano. Členové Hlaholu z druhé poloviny 19. století, kteří byli prvními interprety a kteří byli pro Smetanu inspirací, by byli, myslím, spokojeni. Sbory byly v rámci možností pečlivě připraveny (nastudoval Tomáš Krejčí) a provedeny (řídil a průvodního slova se ujal Jan Špaček). Láska opravdivá dělá čest svému názvu a je na něm znát cílevědomá kultivace a absence rutiny. Možná že právě onen záchvěv autenticity byl na večeru nejcennější. A samozřejmě i komplexnost dramaturgie. Je však smutné, že se této myšlenky chopili zpěváci z Brna a ne z Prahy. Snad se někdy dočkáme (třeba v roce 2024) provedení všech Smetanových sborů například spojenými profesionálními tělesy Prahy a Brna!
