V sobotu 30. září 2017 proběhl v Besedním domě v Brně koncert v rámci festivalu Moravský podzim. Na pódiu stanula německá houslistka jihokorejského původu Clara Jumi Kang za doprovodu Tchongjongského festivalového orchestru pod taktovkou švýcarského dirigenta Heinze Holligera.
Přestože samotný festival Moravský podzim začíná až 6. října, odehrál se v sále Besedního domu již nyní takzvaný Festivalový předkrm. V programu k festivalu můžeme najít ještě jeden samotnému zahájení předcházející „koncert“ a tím je provedení 28hodinové skladby Erika Satieho v prostorách foyer Besedního domu. V porovnání se Satieho experimentem Vexations, byl koncert Tchongjongského festivalového orchestru koncertem v klasickém slova smyslu. Již při pohledu do programu je třeba pochválit výtečnou dramaturgii prozřetelně vkládající náročnější houslový koncert mezi díla posluchačsky lépe uchopitelná. Orchestr provedl dvě skladby Maurice Ravela, které rámovaly průběh celého večera. Jako první zazněla suita Náhrobek Couperinův a jako poslední hudba z baletu Moje matka Husa. Mezi tyto rozverné klenoty artificiální hudby byl umístěn technicky i poslechově náročný jednovětý Koncert č. 3 pro housle a malý orchestr korejského skladatele Isanga Yuna a Introdukce a rondo capriccioso Camilla Saint-Saënse. Po emočně vysilujícím Yunově koncertu byla hravá hudba Saint-Saënsova potřebnou náplastí a žádaným kontrastem.
Bez větších okolků rád přiznám, že již první tóny Ravelova díla Náhrobek Couperinův, obdivného hudebního pomníku vystavěného na přiznané intelektuální hře s maskou vrcholného baroka, mě udeřily svou sametovostí. Kulatý zvuk orchestru, ze kterého nic nepatřičného nevystupovalo a který skutečně podoben sametu hladil bez sebemenších hran sluchové orgány posluchačů, byl zapříčiněn především výtečnou prací dirigenta, který důsledně dbal na přesné nástupy, vyváženou dynamiku a jasně ohraničené začátky a konce frází s ohledem na výslednou barvu zvuku. Tato téměř až strojová přesnost ve výsledném hudebním výrazu skutečně není standardem u velké spousty do nebes vynášených těles. Nestalo se, tak jako se to občas bohužel stává i velkým a renomovaným orchestrům, že by se nějaký orchestrální hráč někde zapomněl, neodhadl přesně nové tempo, nedokonale intonoval a takto, byť i jen drobně a téměř neslyšně, vystupoval z hudební faktury. Závěrečné decrescendo Ravelovy úvodní skladby doznělo do absolutního ticha přesně v duchu celého provedení – s matematicky přesnou pozvolností. Doznívání posledních tónů Ravelovy suity klidně mohlo být názorným vysvětlením poločasu rozpadu jádra atomu cesia. Po technické i výrazové stránce není nic, co by se dalo Tchongjongskému festivalovému orchestru vytknout.
Zatímco Ravel mohl pro orchestr představovat poměrně tradiční materiál, Houslový koncert č. 3 Isanga Yuna postavil nelehký úkol především před houslistku Claru Jumi Kang. Koncert, ačkoliv uváděn jako jednovětý, se skládal ze tří odlišných částí, které zhruba následovaly tradiční schéma rychlé, pomalé a rychlé věty. Skladba sestávala do velké míry z příkrých kontrastů orchestru a sólových houslí. Tyto kontrasty však nestavěly pouze na velikosti obsazení, ale především na značně odlišných náladách obou prvků. Zatímco sólové housle hořekovaly, lkaly a vzlykaly v bující agónii, orchestr mnohokrát nabízel podstatně smířlivější alternativu. Flétny, hoboje, klarinety konejšily a ani smyčcová sekce nezasahovala do hudby nikterak dravě. Většina dramatického děje se tak odehrávala v partu sólových houslí, který představoval celou výkladní skříň efektních technik hry u houslových koncertů: dvojhmaty, glissanda, házený smyk, pizzicato, velké melodické skoky, rychlé rozklady akordů i flažolety. Většinu skladby se orchestr se sólovými houslemi důsledně střídal, případně pouze jako skutečně jemný doprovod vytvářel (dis)harmonický podklad sólovému partu. Orchestr byl v tomto díle spíše pasivní, sólistka bez nejmenších pochyb strhla veškerou pozornost na sebe. Bezchybný výkon i u těch nejnáročnějších běhů, skoků a flažoletů zvládla s přehledem a precizní intonací. Po opětovném vytleskání přednesla ještě krátký ryze sólový přídavek.
Po veskrze vážné a drásavé skladbě vrátily Introdukce a rondo capriccioso Camilla Saint-Saënse i Moje matka Husa Maurice Ravela posluchačům opět úsměv na rty. Ani zde se neobjevily žádné zásadní nedostatky a je třeba vyzdvihnout skutečně jemnou barvu zvuku celé sekce již v úvodních několika taktech Ravelovy suity. Tichá dynamika je pro žesťové nástroje rozhodně problematičtější než rázné forte a smetanový zvuk, který sekce předvedla, si pochvalu zaslouží.
Nestává se často, abychom po předkrmu rázně odkládali příbor, otírali si orosené čelo i sladce zalepená ústa a s taktním, leč nesmlouvavým gestem naznačovali číšníkovi, že dnes to již stačí, na stůl ať již raději nenosí, neboť více se do nás už stejně nevejde. Načež nechápajícímu číšníkovi vložíme do rukou spropitné a s mírně povoleným páskem se dovalíme domů. Přesně takto totiž zafungoval Festivalový předkrm Moravského podzimu 2017. Jestli budou i další chody takto vydatné, nebude vůbec vadit, když nám předtím mírně vyhládne. Trochu nešťastně je však potřeba pozdvihnout prst nad nevelkým publikem, které se v Besedním domě sešlo. Trestuhodně malá účast se dá vysvětlit snad jen možným prodlouženým víkendem a krásným počasím. Nezbývá než doufat, že u příštích koncertů bude o volná místa nouze a že balkóny budou praskat ve švech. Nechte si vyhládnout! A příště – dobrou chuť!
