Nejintimnější, nejkratší a asi nejméně navštívenou akcí Velikonočního festivalu Praha byl 7. 4. koncert AD Tria Prague v kostelíku sv. Vavřince na Malé Straně, jež spravuje MHF Pražské jaro. Rozhodně však nebyl koncertem nezajímavým. Na programu bylo jediné dílo – Kvartet pro konec času (Kvartet Na konci času) Oliviera Messiaena, který vznikl za války v německém zajateckém táboře v Görlitz. Osm částí, inspirovaných Apokalypsou, vyjadřuje Messiaenovu víru v Boha, víru ve zmrtvýchvstání a osobité vidění věčnosti. V roce 2005 skvěle provedla cyklus na Pražském jaru čtveřice Jiří Hlaváč, Bohuslav Matoušek, Daniel Veis a Igor Ardašev. S napětím jsem očekával, jak si s tímto komorním veledílem poradí AD Trio.
Můj přítel mi tvrdí, že konec času musí přijít v roce 2011 nebo 2222. Nevím, jestli je to pravda, ale pokaždé, když slyším tuto Messiaenovu vizionářskou skladbu, tak věřím, že to nebude armagedon. Trio českých hudebníků (Jiří Hurník – housle, Miloš Jahoda – violoncello, Martin Kasík – klavír) doplnil mladý lotyšský klarinetista Guntis Kuzma , jenž zaskočil za jiného Lotyše – generačně příbuzného Intse Dalderise, který se stal krátce před tím ve své zemi ministrem kultury (škoda, že to nemůže být inspirací pro ČR). Už od úvodní Křišťálové liturgie bylo slyšet, že se jedná o plnohodnotnou náhradu. Zvláště ve třetí části, Tajemství ptáků , Kuzma ukázal velmi slušné tónové schopnosti, spolehlivou techniku a detailní znalost Messiaenovy hudby. Provedení mělo řadu silných momentů. Například ve Zpěvu andělů ohlašujících konec času , který je dle mého mínění nejkrásnější vokalízou hudební literatury, slyšelo pár desítek posluchačů nádherné unisono houslí a cella. Miloš Jahoda zase ukázal svůj cit pro vedení melodické linie ve Velebení věčnosti Ježíšovy (škoda jen občasné intonační nejednoznačnosti ve forte). Jeho zpěv za bezchybného doprovodu klavíru byl jedním z vrcholů večera. Následující Zuřivý tanec pro sedm trubek měl výborné tempo a především velmi dobře zvládnutou náročnou rytmickou strukturu. V předposlední části, Duze pro ohlašující se anděly , našli interpreti adekvátní barvy a nástrojové finesy. Vrcholem cyklu je závěrečná Chvála nesmrtelnosti Ježíše , apoteóza lidského vznícení citu, pokory a Boží lásky. Vše zde závisí na houslistovi, aby v „minimalistickém“ rámci dosáhl výrazového maxima. Jakkoliv Jiří Hurník pro mě nedosáhl na mě známé vrcholné kreace Kremera, Shahama, Kagana nebo Saschka Gawriloffa, tak jeho hra v komorním prostoru zcela uspokojila a byla velmi dobrou tečkou za hudebně i filozoficky inspirujícím večerem.
