Hřbitovní scénou začíná a končí nová inscenace Dona Giovanniho v bruselské Královské opeře. A aby nezůstal nikdo na pochybách o záměrech režiséra Davida McVicara , odehrává se celá opera na podlaze, která lebkami a zbytky lidských kostí sugeruje jakýsi masový hrob. A proč ne, může si divák položit otázku. Nejsou již první tóny pražské předehry dost výstižné a nepůsobí závěrečná scéna komtura a Dona Giovanniho dost jasně? V tuto chvíli znovu vyvstává otázka, neměl-li Mozart happy-endový sextet Ah! Dove e il perfido raději škrtnout a ukončit svoje mistrovské dílo smrtí negativního hrdiny. V pojetí McVicara zní odpověď jednoznačně: ano!
Skotský režisér David McVicar se uvedl v Belgii již před léty Idomeneem a nedávno se ve Vlámské opeře oprášila jeho starší inscenace Hoffmannových povídek . Donjuanovský příběh transponoval McVicar a jeho skotský kolega John MacFarlane (výprava a kostýmy) do 19. století. Vcelku je jejich pojetí bez intelektuálního filozofování srozumitelné každému divákovi. Navíc se jim podařilo vytvořit typické situace jako například slabost Donny Elvíry v Leporellově katalogové árii nebo v serenádě Giovanniho (nikdo se neobjeví u okna) či ve finále s komturem a funkčním náhrobkem. Smrt se line dějem téměř nepřetržitě (působivý smrtící anděl) a to i tam, kde bychom to neočekávali: při dlouhých áriích Donny Anny a Dona Ottavia v 2. dějství je v pozadí pohřební průvod.
Úspěch Dona Giovanniho velmi závisí na dispozici představitele titulní role a jeho sluhy Leporella a tady měla bruselská opera štěstí. Anglický barytonista Simon Keenlyside je pravý Don Juan. Svým mladým vzezřením, svalnatou postavou a módním účesem se spíše podobá mladému Belmondovi a vyskočit na stůl je pro něj maličkost. Navíc má Keenlyside příjemný hlas. Rovněž Leporello v podání italského basisty Lorenza Regazziho těží ze svých širokých pěveckých a hereckých možností. Uspokojili i Gregory Frank jako komtur a Taras Konoščenko jako Masetto. Jen americký tenorista Charles Workman (Don Ottavio) působil školácky. V podstatě se dá říci, že mužské hlasy byli lepší než ženské: nevýrazná Carmela Remigia (Donna Anna), o něco lepší Malena Ernman (Dona Elvíra) a Tatjana Lisnicová (Zerlina). Hudební ředitel opery Kazushi Ono (doprovázel také recitativy) řídil orchestr opery s přehledem, byl velmi dobrý v romantických pasážích, ale někdy nasadil příliš rychlá tempa, která dělala sólistům problémy a zapříčinila některé rytmické rozkolísanosti. V každém případě uzavřela tato koprodukce s Operou v San Francisku šťastně rok 2003. A i když režisérovo pojetí se silným akcentem smrti neodpovídalo zrovna radostné atmosféře konce roku (hrálo se i na Silvestra večer), zůstal tento působivý Don Giovanni poprávem dlouho v mysli přítomných diváků.
